29 C 153/2026-21 – Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 54 528,53 Kč, úrok 7,5 % ročně z částky 50 862,53 Kč od , datum, do zaplacení, úrok z prodlení z částky 50 862,53 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 11,5 % p.a., kapitalizovaný úrok ve výši 2 480,16 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 723,60 Kč a náklady řízení. Jistina se sestává z dluhu na úvěru 50 862,53 Kč a úvěrových poplatků 3 666 Kč – 2 000 Kč za 4 upomínky k úhradě po 500 Kč a pojištění 1 666 Kč v 7 splátkách po 238 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované téhož dne poskytla úvěr 140 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit do 60 měsíců v měsíčních splátkách po 2 845 Kč od , datum, se sjednaným úrokem 7,5% ročně. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a přistoupila ke dni , datum, k zesplatnění úvěru. Dlužnou částku nesplatila strana žalovaná ani po předžalobní výzvě.2. Ve věci je dán cizí prvek, neboť strana žalovaná je občanem Kazachstánu. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalobkyně, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17 všeobecných podmínek smlouvy.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované téhož dne poskytla úvěr 140 000 Kč a strana žalovaná se zavázala splatit do 60 měsíců v měsíčních splátkách po 2 845 Kč od , datum, se sjednaným úrokem 7,5% ročně (důkaz: smlouva o úvěru, všeobecné obchodní podmínky, úvěrové podmínky, informace o spotřebitelském úvěru).5. Ke dni , datum, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru (důkaz: zesplatnění). Před podáním žaloby žalobkyně dne , datum, vyzvala stranu žalovanou k zaplacení dluhu (důkaz: předžalobní výzva, doklady o doručení).6. Z historického výpisu z úvěru plyne, že strana žalovaná uhradila celkem 41 splátku úvěru. V rámci splacených 41 měsíční splátky strana žalovaná na úvěr splatila 116 645 Kč (důkaz: historický výpis k úvěru, historický výpis k úvěru):DatumSplátkaDatumSplátkaDatumSplátka1, datum2 845,00 Kč15, datum2 845,00 Kč29, datum2 845,00 Kč2, datum2 845,00 Kč16, datum2 845,00 Kč30, datum2 845,00 Kč3, datum2 845,00 Kč17, datum2 845,00 Kč31, datum2 845,00 Kč4, datum2 845,00 Kč18, datum2 845,00 Kč32, datum2 845,00 Kč5, datum2 845,00 Kč19, datum2 845,00 Kč33, datum2 845,00 Kč6, datum2 845,00 Kč20, datum2 845,00 Kč34, datum2 845,00 Kč7, datum2 845,00 Kč21, datum2 845,00 Kč35, datum2 845,00 Kč8, datum2 845,00 Kč22, datum2 845,00 Kč36, datum2 845,00 Kč9, datum2 845,00 Kč23, datum2 845,00 Kč37, datum2 845,00 Kč10, datum2 845,00 Kč24, datum2 845,00 Kč38, datum2 845,00 Kč11, datum2 845,00 Kč25, datum2 845,00 Kč39, datum2 845,00 Kč12, datum2 845,00 Kč26, datum2 845,00 Kč40, datum2 845,00 Kč13, datum2 845,00 Kč27, datum2 845,00 Kč41, datum2 845,00 Kč14, datum2 845,00 Kč28, datum2 845,00 Kč116 645,00 Kč7. Ze sazebníku soud nic podstatného nezjistil, proto se mu dále nevěnuje.Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“8. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“9. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“10. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 4 a 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla na základě smlouvy úvěr ve výši 140 000 Kč. Dále však soud musí zhodnotit 3 otázky, a to: