6 C 64/2015-581 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se žalobou domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem a) pozemku parcelní [číslo] zahrada, parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, na němž se nachází stavba [část obce], [adresa], rodinný dům, parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, k. ú. [část obce], zapsáno na [list vlastnictví], v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, (dále jen„ předmětné pozemky“) s tvrzením, že došlo k přechodu vlastnictví k pozemkům na základě neplatného právního jednání 2. žalovaného, který dovolil, aby [datum] požádalo Obvodní zastupitelstvo pro [část Prahy] [anonymizováno] [obec], o přechod vlastnického práva i za situace, kdy nemělo souhlas Ministerstva financí ČR, když jsou přitom předmětné pozemky historickým církevním majetkem žalobce, který byl původně zapsaný v knihovní vložce [číslo] zemských desek. Podle § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, (dále jen„ zák. č. 172/1991 Sb.) do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba dle zvláštního předpisu, toto ustanovení se uplatní také pro zákon č. 229/1991 Sb., o půdě a jiném zemědělském majetku (dále jen„ zák. o půdě“). Žalobci byly nemovitosti odňaty po [datum], což považuje za majetkovou křivdu. Vzhledem k tomu, že se jedná o historický majetek církve, nemohlo dojít k přechodu z důvodu blokačního paragrafu a celý převod je absolutně neplatný. Pokud [anonymizováno] [obec] nabyla nemovitost do svého vlastnictví až v roce [rok], tedy o 5 let později, než zákon předpokládal, pak další vlastník, [jméno] [příjmení], měl být při koupi obezřetný a měl skutečnost oprávněného přechodu na obec prověřit, stejně tak jeho nástupkyně, [jméno] [příjmení], která nabyla předmětné nemovitosti do vlastnictví na základě darovací smlouvy. Pokud by tito vynaložili potřebnou obezřetnost, zjistili by, že šlo o původní církevní majetek. Dne [datum] koupil nemovitost právní předchůdce 1. žalovaného (spol. [právnická osoba]), dne [datum] došlo k zastavení nemovitosti, kdy zástavní věřitel měl nepochybně navštívit katastr nemovitostí, čímž by zjistil neoprávněný přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dne [datum] zaslal žalobce předchůdci 1. žalovaného přípis, kde ho upozorňuje na neoprávněný přechod – převod. Tímto převodem došlo k zásahu do práv žalobce, který nemůže požádat o vydání pozemků původního vlastníka, [anonymizována tři slova] [obec a číslo], [anonymizována tři slova]. I pokud by žalobce připustil, že by zde mohla být dobrá víra žalovaného a proběhla 10letá promlčecí lhůta, pak by vydržení mohlo počít běžet až [datum] a k vydržení by došlo až [datum] s tím, že [datum] došlo zasláním přípisu ze strany žalobce k přetržení vydržecí lhůty. Vzhledem k ustanovení § 30 zák. o půdě byly předmětné nemovitosti také blokovány dle ustanovení § 29 zák. č 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, (dále jen„ zák. o majetkovém vyrovnání s církvemi“) a [ustanovení pr. předpisu] [číslo] 1991 Sb., konkrétně § 3 odst. 1 písm. b) a c) zákona. 2. 1. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. K přechodu vlastnického práva došlo ex lege podle § 3 zák. č. 172/1991 Sb., ke dni jeho účinnosti, tedy [datum]. Dle 1. žalovaného se ust. § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. nevztahuje na zákon o půdě, který nabyl účinnosti až po přechodu vlastnictví nemovitostí dne [datum], žalobce se proto nemůže dovolávat blokačního ustanovení § 29 zák. o půdě ve vztahu k nemovitostem. To, že k deklaratornímu zápisu vlastnictví [anonymizováno] [obec] k nemovitostem do katastru nemovitostí došlo až v roce [rok] je zcela nerozhodné. Všichni předchozí vlastníci byli řádně zapsaní do katastru nemovitostí, v okamžiku zápisu nebylo žádným způsobem patrné, že by vlastnické právo kteréhokoli z předchozích vlastníků nemovitostí bylo zpochybněno. Údajný nárok žalobce má vyplývat z § 18 odst. 1 zák. o majetkovém vyrovnání, který nabyl účinnosti teprve dne [datum], žádný z předchozích vlastníků nemohl žádným způsobem předpokládat budoucí úpravu zákona o církevních restitucích. 1. žalovaný nabyl nemovitosti v dobré víře od paní [jméno] [příjmení], na základě kupní smlouvy ze dne [datum], nemovitosti nabyl jako poctivý nabyvatel v dobré víře. Předchůdce 1. žalovaného navíc nemovitosti vydržel, neboť do lhůty se započítává i doba, po kterou nemovitost drželi předchůdci žalovaného 1. Žalobce sice tvrdí, že obec nikdy nebyla v dobré víře, není ale zřejmé, z čeho by to mělo vyplývat. 1. žalovaný musí být chráněn jako poctivý nabyvatel vlastnického práva k nemovitostem 3. 2. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Oprávněná osoba dle zák. o majetkovém vyrovnání s církvemi může podat žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ust. § 3 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, kdy toto ustanovení dopadá pouze na privatizaci, nebo v rozporu s ust. § 29 zák. o půdě, který zapovídá toliko převod, nikoli přechod vlastnického práva k majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Mimo uvedené v § 4 zák. o majetkovém vyrovnání s církvemi jsou jako povinné osoby označeny jen stát a státem zřízené právnické osoby, přičemž zákon nezaložil povinnost obcí ani jiných nestátních osob, na něž přešel majetek původně vlastněný církvemi a církevními právnickými osobami, takovýto majetek oprávněn církvi či církevní právnické osobě vydat. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi kromě restituce naturální upravuje také restituci relutární, kdy církve mají právo na paušální finanční náhrady ze státního rozpočtu v celkové výši 50 000 000 000 Kč, tato náhrada představuje právě náhradu za majetek původně církvemi a církevními právnickými osobami vlastněný, který jim byl v rozhodném období odňat a který nebude moci být vydán. 4. Vedlejší účastník na straně žalované [příjmení] [jméno] navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Není pravdou, že by měl být blokován veškerý historický majetek církve podle ust. § 29 zák. o půdě, tento závěr je v přímém rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Podle ust. § 18 zák. o majetkovém vyrovnání s církvemi nelze napadat jiné převody (přechody) než ty, které byly uskutečněny v rozporu s ust. § 3 zák. o podmínkách převodu majetku nebo s ust. § 29 zák. o půdě. Ustanovení § 3 zák. o podmínkách převodu majetku se přitom nevztahovalo na přechody majetku na obce, neboť se dle judikatury Nejvyššího soudu ČF nevztahovalo ani na převod majetku v malé privatizaci. Ust. § 29 zák. o půdě se pak týkal toliko majetku zemědělského, nejedná se tedy o„ generální“ blokační normu. Žalobce netvrdí a ani neprokazuje, že by se jednalo o zemědělský majetek. Jestliže měl žalobce za to, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí není v souladu s faktickým stavem, měl sám aktivně vystoupit a tento stav rozporovat. Není možné, aby žalobce po více než 9 letech zpochybnil pokojný stav a začal celou věc řešit, jak to nyní činí. Není spravedlivé žádat po 1. žalovaném či jakémkoli jiném nabyvateli pozemků v ČR, aby prověřovali, zda historicky nebyly pozemky ve vlastnictví církve. Žalobce se také vzdal veškerých nároků za předmětné pozemky, když uzavřel smlouvu o vypořádání, kdy finanční náhrada byla stanovena jako paušální náhrada za majetek, který nebude vydán. 5. Vedlejší účastník na straně žalované, [anonymizována dvě slova] [obec a číslo], navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Vedlejší účastník k předmětným pozemkům v minulosti vykonával práva a povinnosti vlastníka, kdy úplatně převedl vlastnické právo k pozemkům na fyzické osoby v rámci privatizace bytového domu [adresa], místně známého jako„ [anonymizována dvě slova]“. Tito nabyvatelé poté převedli vlastnické právo na předchůdce 1. žalovaného, spol. [právnická osoba] 6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2016, č. j. 6 C 64/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 55 Co 123/2017 – 223, kterým bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno, byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 7. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 3197/2018 – 304, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 55 Co 123/2017 – 223, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 12. 2016, č. j. 6 C 64/2015-147, zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení s tím, že neobstojí závěr soudu, že v řízení o určení vlastnického práva dle § 18 odst. 1 zák. o majetkovém vyrovnání s církvemi zákonné podmínky přechodu vlastnického práva přezkoumávat nelze a že důkazní břemeno stran nenaplnění těchto podmínek tíží žalobce. Nezdaří-li se obci podat důkaz o tom, že na ni přešel předmětný pozemek, je v pochybnostech třeba uzavřít, že k přechodu ned