11 C 244/2022-49 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 5. 11. 2015, kterou žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobkyně, spol. [právnická osoba], sídlem: [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země]. Na základě této smlouvy předchůdce žalobkyně poskytla žalované 2 000 Kč Smlouva o zápůjčce byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek provozovaných Ferratum, respektive formou textové zprávy SMS. Odesláním žádosti žalovaná potvrdila, že se seznámila s všeobecnými obchodními podmínkami a že s nimi souhlasí. V žádosti žalovaná uvedla rovněž údaje o svém rodném čísle, čísle svého dokladu totožnosti a čísle svého bankovního účtu. Žalovaná se zavázala zápůjčku společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky vrátit do 8. 6. 2015. Žalovaná zápůjčku do uvedeného dne nesplatila, ačkoli ji k tomu žalobkyně vyzvala. Pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, žalovaná však do dne podání žaloby nezaplatil ničeho. Žalobkyně nedisponuje doklady, kterými by byla schopna prokázat posuzování úvěruschopnosti žalované. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud ke skutkovému závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu, kterou se právní předchůdce žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 2 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit do 25. 5. 2015 (zjištěno z prohlášení pro stávajícího klienta). Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky (zjištěno z předžalobní upomínky ze dne 7. 5. 2020). 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věta prvá téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Odborná péče je definována v § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 6. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). 7. Podle § 588 zákona o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 9. Po právní stránce soud věc posoudil podle shora citovaných zákonných ustanovení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. z.“) a § 1820 a násl. o. z. uzavřena smlouva o zápůjčce bez současné fyzické přítomnosti stran (i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby je dle § 562 odst. 1 o. z. zachována písemná forma, pod pojem elektronické prostředky lze přitom zahrnout zejména internet nebo mobilní telefon). Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 2 000 Kč původně na základě smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., přičemž žalovaná v tomto vztahu vystupovala jako spotřebitel, daný vztah proto soud posuzoval rovněž podle ustanovení zák. o spotřebitelském úvěru, kdy je soud povinen z úřední činnosti zkoumat úvěruschopnost žalované jakožto spotřebitele. Žalobkyně uvedla, že nedisponuje doklady o prověření úvěruschopnosti žalované. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by byla úvěruschopnost žalované předchůdcem žalobkyně jakkoli zkoumána (viz § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), nelze než dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. (viz také rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Soud proto přiznal žalobkyni částku 2 000 Kč, která byla žalované skutečně vydána, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu § 2991 o. z., neboť na tuto částku žalovaná nezaplatila žalobkyni ničeho. Do prodlení s úhradou se žalovaná dostala počínaje dnem 26. 5. 2015, kdy soud vycházel ze dne splatnosti celého úvěru, neboť si žalovaná musela být vědoma toho, že nejpozději k tomuto dni je povinna poskytnuté prostředky vrátit. O úroku z prodlení bylo přitom rozhodnuto podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž žalobkyně úrok z prodlení žádala až ode dne 9. 6. 2015 O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč a dále náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 200 Kč (§ 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a to písm. a) převzetí a příprava zastoupení, dvakrát písm. d) návrh ve věci samé a výzva k plnění, když jejich výše je dána § 14b odst. 1 bod 1. této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) uvedené vyhlášky). Celkové náklady žalobkyně ve výši 1 489 Kč (zahrnující ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše zmíněný soudní poplatek) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).