24 C 159/2019-457 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne [datum] ve znění částečného zpětvzetí žaloby z [datum] a ve znění změny žaloby z [datum] (o nichž bylo soudem rozhodnuto samostatným usnesením) domáhal vůči žalovanému konstatování, že žalovaný porušil pracovně právní předpisy a stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 123 984 Kč s odůvodněním, že žalovaný vůči žalobci porušoval práva na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve služebním poměru dle § 98 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „služební zákon“). Žalobce konkrétní diskriminační jednání žalovaného dle § 10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen„ antidiskriminační zákon“), resp. nerovné zacházení s ním oproti jeho ostatním kolegům na daném pracovišti, příp. co do ukládání písemných výtek za pracovní pochybení i ve srovnání s nadřízenými zaměstnanci žalobce, shledával v tom, že mu byly ukládány výtky (nesmyslné, absurdní a účelové), které jiným zaměstnancům za obdobná jednání a v dané četnosti ukládány nebyly, že oproti ostatním zaměstnancům dostával neadekvátní, nepravdivá, dehonestující služební hodnocení, resp. jako jedinému ohledně něj nebylo vůbec řádně vyhotoveno služební hodnocení za rok [rok] (přičemž za toto pochybení při plnění pracovních povinností příslušní nadřízení žalobce např. nedostali žádnou výtku), byl neúměrně často úmyslně stěhován do různých kanceláří, byla mu nadměrným způsobem kontrolována docházka, byl na pracovišti v zásadě špehován ohledně používání internetu, když např. informace o jeho návštěvách internetu byly sdělovány i osobám k tomu neoprávněným. Daná jednání žalovaného porušující zásady rovného zacházení vůči žalobci přitom byla soustavná a dlouhodobá, v důsledku čehož byla snižována osobní důstojnost žalobce na pracovišti, bylo vůči němu vytvářeno zastrašující, nepřátelské, a urážlivé pracovní prostřední (byl vystaven špehování, tzv. bossingu a šikaně, byl izolován od ostatních zaměstnanců), žalobce tak byl permanentně vystavován a cítil nepřiměřený psychický nátlak, byly o něm po služebním úřadě šířeny nepodložené lživé informace, nápravu nezjednali ani nadřízení, na něž se opakovaně obracel v rámci myslitelných zákonných opravných prostředků. To vše žalobce pociťoval jako zásah do své osobní integrity, mělo to neblahý vliv na jeho psychiku, byla poškozována jeho dobrá pověst. Žalobce proto žádal konstatování, že žalovaný porušil pracovně právní předpisy a zaplacení nemajetkové újmy ve výši 123 984 Kč. 2. Žalovaný nárok žalobce zcela neuznal. Sporoval nejprve nedostatek pravomoci civilních soudů. Dále tvrdil, že nedošlo k žádnému porušení práva na rovné zacházení či diskriminaci žalobce, když v tomto směru žalobce neunesl ani břemeno tvrzení, natož břemeno důkazní; stejně tak neprokázal, že by byla jakkoli snížena ve značné míře jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Výtky ukládané žalobci vycházely ze způsobu plnění jeho pracovních úkolů, podléhaly přezkumu služebně nadřízeným orgánem, v převážné míře nebyly nadřízeným orgánem zrušeny (pokud v části ano pak pouze pro procesní či formální pochybení); písemné výtky byly udělovány i ostatním zaměstnancům. Služební hodnocení žalobce odpovídalo jeho pracovním výsledkům, za rok [rok] bylo zrušeno pouze z formálních nedostatků. Kontroly trávení času na internetu, kontroly docházky probíhaly u žalovaného plošně, v případě zjištěných závad za to byly ukládány výtky i ostatním zaměstnancům. Ke stěhování žalobce do různých kanceláří docházelo z organizačních důvodů a za účelem pomoci žalobci k odstranění jeho chybovosti při plnění služebních úkolů. Žalovaný proto žádal zamítnutí žaloby. 3. Soud žalobu zamítl rozsudkem z 19.3.2021, č.j. 24 C 159/2019-217 (dále též jen„ Rozsudek“) s tím, že žalovaný nárok plynoucí z ust. § 98 antidiskriminačního zákona ve spojení s § 16 a § 17 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 29.7.2017 (dále jen„ zákoník práce“) není dán, protože žalobce netvrdil a neprokázal, že by vůči němu bylo žalovaným postupováno diskriminačně na základě kvalifikovaných důvodů diskriminace uvedených v ust. § 2 antidiskriminačního zákona; kromě toho mu nesvědčí žádné z nároků plynoucích dle § 17 zákoníku práce, resp. § 10 antidiskriminačního zákona. 4. K odvolání žalobce byl Rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením Městského soudu v Praze z 28.7.2021, č.j. 62 Co 179/2021-255, pravomocným dne 20.9.2021, s odůvodněním, že soudem prvního stupně bylo správně určeno, že ve věci je dána pravomoc obecného civilního soudu a stejně tak, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vycházel i odvolací soud Odvolací soud však odlišně nahlížel na právní hodnocení s tím, že žalobce nepožadoval žádný z nároků podle § 17 zákoníku práce, resp. § 10 antidiskriminačního zákona, nýbrž se domáhal (původně – pozn. soudu před částečným zpětvzetím žaloby, resp. změnou žaloby) konstatování zásahu žalovaného do žalobcových práv a náhrady nemajetkové újmy v penězích z důvodu porušení zákazu diskriminace žalobce žalovaným ve věcech pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování. Odvolací soud dále konstatoval, že k nerovnému zacházení může dojít též z důvodů, které výslovně v antidiskriminačním zákoně nejsou jako diskriminační znaky uvedeny s tím, že § 10 antidiskriminačního zákona rozlišuje mezi porušením práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení a diskriminací; porušení rovnosti i z jiných než diskriminačních znaků vypočtených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona je pak nutno považovat za diskriminaci, neboť ze zásady rovného zacházení vyplývá požadavek, aby služební orgán bezdůvodně nezvýhodňoval ani neznevýhodňoval státní zaměstnance před ostatními srovnatelnými státními zaměstnanci. Odvolací soud rovněž uložil soudu prvnímu stupně, aby se dále zabýval případným snížením důstojnosti či vážnosti žalobce ve společnosti, přičemž doplnil, že snížením důstojnosti či vážnosti ve společnosti ve značné míře je třeba rozumět nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání i šíři okruhu působní nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. 5. Soud prvního stupně proto ve věci opakovaně rozhodl rozsudkem z 28.1.2022, č.j. 24 C 159/2019-320 (dále též jen„ Rozsudek 2“), kterým výrokem I. žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 50 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (s odůvodněním, že v řízení byla prokázána tvrzení žalobce ohledně nerovného zacházení s ním v rozsahu řádného nevyhotovení služebního hodnocení, šikanózního a nadměrného ukládání výtek, stěhování kanceláří, kontrol docházky, návštěv internetu s tím, že jako přiměřenou s ohledem na povahu a zejména dlouhodobost daného jednání žalovaného na pracovišti žalobci soud shledal náhradu nemajetkové újmy v dané výši), výrokem II. žalobu zamítl co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu další nemajetkové újmy ve výši 73 984 Kč, výrokem III. zamítl žalobu co do určení, že žalovaný porušil pracovně právní předpisy a výrokem IV. přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení. 6. Na základě odvolání obou účastníků byl Rozsudek 2 co do výroků I., II. a IV. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení rozsudkem Městského soudu v Praze z 22.6.2022, č.j. 62 Co 130/2022-366 s tím, že ve věci je dána pravomoc civilních soudů; dále, že v řízení bylo prokázáno nerovné zacházení s žalobcem v oblasti nadměrného dodržování docházky a častého stěhování do jiných kanceláří, avšak oporu v provedeném dokazování dosud nemá závěr, že bylo s žalobcem oproti jiným zaměstnancům nerovně zacházeno též co do ukládání výtek, služebního hodnocení, kontrol užívání internetu. Pokud by žalobce tvrzení ohledně nerovného zacházení prokázal, k čemuž bylo soudu prvního stupně uloženo, aby žalobce vyzval a poučil dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. (konkrétně k potřebě prokázání znevýhodňujícího zacházení; když dle odvolacího soudu žalobce svou povinnost tvrzení beze zbytku splnil), bylo soudu 1. stupně dále uloženo, aby na základě přesunu důkazního břemene (§133a o.s.ř.) poučil žalovaného dle § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř., aby tvrdil a prokázal, že k diskriminaci žalobce nedošlo a v případě, že žalovaný tato své břemena tvrzení a důkazní neunese, aby se soud dále zabýval žalobcem požadovaným finanční zadostiučiněním (k čemuž musí žalobce tvrdit a prokázat, že byla snížena dobrá pověst nebo důstojnost jeho osoby nebo byla ohrožena jeho vážnost ve společnosti), přičemž soud jasně a srozumitelně vylíčí, jakými konkrétními hledisky se při rozhodnutí řídil a jak k přisouzené částce dospěl (ve smyslu např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21 Cdo 3858/2020, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007), k čemuž se zejména pokusí najít srovnatelné případy (§ 13 o.z.), p