10 C 167/2023-60 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 13. 6. 2023 po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky. Tvrdila, že se žalovaným uzavřela dne 16. 2. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 109,95 % p. a. splácet prostřednictvím měsíčních splátek počínaje měsícem březen 2021, což však nečinil řádně a včas. Proto došlo k zesplatnění úvěru a žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Dluh žalovaného činí 33 986 Kč s příslušenstvím a nebyl uhrazen ani na základě upomínky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K jednání soudu konanému dne 22. 8. 2023 se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil. Soud proto dle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného. 4. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití § 132 o.s.ř. soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: 5. Dne 16. 2. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet formou 9 měsíčních splátek, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 109,94 % p. a., RPSN 186,32 %, celkem měla být vrácena částka 30 222 Kč (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 16. 2. 2021, oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru). Žalobkyně od žalovaného eviduje splátku ve výši 3 500 Kč (prokázáno kartou klienta). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkami, podacím archem). 6. Zbylé návrhy důkazů soud zamítl pro nadbytečnost z důvodu právního posouzení věci. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 109,94 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k únoru 2021 nejvýše 7,5 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou„ mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). 12. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 109,94 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tak přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než třináctkrát. Dle smlouvy měl žalovaný vrátit částku 30 222 Kč. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12). 13. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71). 14. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C -377/14, [příjmení] ca [právnická osoba] či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). K příkladu lze uvést čl. 6 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu či dochází k automatickému zesplatnění dluhu, přitom součástí splátky je kromě jistiny právě i sjednaný úrok. Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ostatně ani nijak nezastírá. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.4.2023, č.j. 62 Co 67/2023-98). 15. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Na tuto částku žalovaný již uhradil jednu splátku ve výši 3 500 Kč, proto soud žalobkyni přiznal zbylou neuhrazenou částku ve výši 16 500 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě ze dne 24. 5. 2023, tedy od 5. 6. 2023. 16. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesní úspěch obou účastníků byl přibližně stejný.