24 C 20/2022-113 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 120 843 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 29. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 9 153 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 29. 2. 2020 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 59 789,70 Kč (výrok III.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím na podkladě smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která byla mezi žalobcem jako budoucím prodávajícím a žalovanou jako budoucím kupujícím uzavřena dne 27. 6. 2017. Předmětem budoucí kupní smlouvy bylo vozidlo zn. Lincoln Town Car 4.7, [registrační značka] (dále jen„ Vozidlo“). Strany se dohodly, že žalovaná Vozidlo převezme již ke dni uzavření budoucí kupní smlouvy a sjednanou kupní cenu ve výši 520 000 Kč bude žalobci hradit ve splátkách po 14 444 Kč měsíčně již od převzetí Vozidla. Žalobce od smlouvy odstoupil ke dni 29. 3. 2019, neboť žalovaná mu nezaplatila splátky za únor a březen 2019. Žalovaná Vozidlo žalobci vrátila až dne 11. 10. 2019. Částka 2 x 14 444 Kč představovala dvě nezaplacené splátky na kupní cenu za měsíce únor a březen 2019 a částka 7 x 14 444 Kč představovala bezdůvodné obohacení za užívání Vozidla žalovanou bez právního důvodu v období březen až říjen 2019. Žalovaná se bránila tím, že žalobce jí neposkytl součinnost k vrácení Vozidla, tudíž se nemohla dostat do prodlení s jeho vrácením, a dále tím, že jí nemohla vzniknout na podkladě smlouvy jakákoli povinnost k hrazení„ nájemného“ po jejím ukončení. 3. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzal za prokázané, že žalobce jako vlastník Vozidla a budoucí prodávající uzavřel se žalovanou jako budoucí kupující budoucí kupní smlouvu, na základě které byla žalovaná oprávněna a povinna vyzvat žalobce k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného Vozidla do 3 let od podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit za Vozidlo kupní cenu ve výši 520 000 Kč, a to ve splátkách po 14 444 Kč měsíčně počínaje měsícem červenec 2017, žalovaná Vozidlo převzala dne 27. 6. 2017. Dále bylo sjednáno, že v případě nezaplacení jakékoli části kupní ceny ve sjednané lhůtě se měsíční splátky považují za měsíční nájemné a žalobce je oprávněn od smlouvy odstoupit. Žalobce žalovanou vyzýval k zaplacení měsíčních splátek za měsíce únor a březen 2019, dopisem ze dne 28. 3. 2019 od smlouvy odstoupil. Žalovaná žalobci Vozidlo vrátila dne 11. 10. 2019. Účastníci učinili nesporným, že výše obvyklého nájemného Vozidla v daném místě a čase činila částku 14 444 Kč měsíčně. 4. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále„ o. z.“). Uzavřel, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní podle § 1785 a násl. o. z. a v souladu s § 2079 odst. 1 o. z. V rámci této smlouvy účastníci uzavřeli podle § 1746 o. z. smlouvu nepojmenovanou, jejímž obsahem byl závazek žalované platit žalobci za faktické užívání Vozidla částku 14 444 Kč měsíčně, sjednanou jako splátka kupní ceny. Povinnost žalované platit žalobci měsíční částku 14 444 Kč byla sjednána v čl. IV. 1 budoucí kupní smlouvy. Soud prvního stupně shledal sjednaný závazek za dostatečně určitý. Naproti tomu měl za to, že čl. IV. 2 budoucí kupní smlouvy nezaložil mezi účastníky nájemní vztah, nicméně dokládá vůli účastníků, aby žalovaná hradila po dobu platnosti a účinnosti smlouvy žalobci pevně danou měsíční částku 14 444 Kč. Žalovaný v měsících únor a březen 2019 žalobci částky 14 444 Kč nezaplatil. 5. Dále dospěl k závěru, že žalobce platně odstoupil od smlouvy (§ 2001 o. z.) a žalovaná proto byla povinna mu Vozidlo vrátit. Žalobce žalovanou již v odstoupení od smlouvy vyzval, aby Vozidlo přistavila k datu odstoupení od smlouvy na adresu uvedenou ve smlouvě, což žalovaná neučinila. Za období od dubna 2019 do 11. 10. 2019 tak žalovaná užívala Vozidlo bez právního důvodu, a proto je povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, jehož výši učinily strany nespornou. Výše bezdůvodného obohacení činí částku 91 955 Kč (6 x 14 444 Kč + 11 x denní sazba 481 Kč). Důvodným neshledal požadavek žalobce na zaplacení bezdůvodného obohacení za celý měsíc říjen 2019, pokud bylo Vozidlo vráceno již dne 11. 10. 2019 O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). 6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl důkazy navržené žalovanou, a to výslech svědka [jméno] [příjmení], který se měl vyjádřit k tomu, odkdy měl být žalobce v prodlení. Žalovaná totiž touto informací, k jejímuž doplnění byla soudem prvního stupně vyzvána, nedisponovala, proto výslech svědka navrhla. Neprovedením výslechu tohoto svědka nebylo žalované umožněno zjistit informace, které soud považoval za podstatné pro své rozhodnutí. Na žalovanou bylo nepřípustně přeneseno břemeno tvrzení a důkazní, které měl unášet žalobce. Měla dále za to, že soud nesprávně hodnotil důkazy navržené žalovanou. Žalovaná tvrdila, že žalobcova tvrzení jsou nepravdivá. Poukázala na to, že žalobce v bodech 3 a 4 svého podání ze dne 4. 7. 2022 tvrdil skutečnosti, které se pak ukázaly jako nepravdivé (že nebyl žalovanou nijak kontaktován). Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobce vyjádřil s rozsudkem soudu prvního stupně souhlas, včetně zamítavého výroku II. Navrhl jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 8. Odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř., neboť žalovaná se k odvolacímu jednání bez omluvy nedostavila. Její právní zástupce odvolacímu soudu dne 24. 1. 2023 sdělil, že žalovanou již ode dne 24. 1. 2023 nezastupuje. Odvolání plné moci účastníkem je vůči soudu účinné až od okamžiku, kdy mu bylo účastníkem nebo zástupcem oznámeno (§ 28 odst. 2 o. s. ř.). V době, kdy byla žalovaná předvolána k jednání odvolacího soudu (dne 15. 12. 2022) zastoupení advokátem trvalo. 9. Žalovaná se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolala v plném rozsahu. Nebyla však subjektivně oprávněna podat odvolání proti výroku II. rozsudku, neboť tímto výrokem byla žaloba částečně zamítnuta. 10. Odvolací soud proto odvolání žalované proti výroku II. odmítl podle § 218 písm. a) o. s. ř. 11. Odvolací soud poté přezkoumal k odvolání žalované rozsudek v rozsahu výroků I. a III., včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 12. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, jak je popsán shora. 13. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a učinil z nich odpovídající skutkové závěry. Nepochybil, pokud neprovedl důkaz výslechem svědka [příjmení]. Pokud má být proveden důkaz, je totiž třeba, aby účastník nejprve rozhodnou skutečnost, která má být takovým důkazem prokazována, též tvrdil. Žalovaná konkrétně netvrdila, přestože k tomu byla soudem prvního stupně vyzvána, kdy měla žalobci sdělit, že je připravena Vozidlo vydat, kdy měl svědek [příjmení] žalobce ohledně vydání Vozidla kontaktovat, o jakou osobu se jednalo, v jakém vztahu byl k žalované. 14. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou pro posouzení věci rozhodující a jestliže i po poučení soudem zůstanou rozhodná skutková tvrzení neúplná, nemůže splnit ani svoji povinnost důkazní; tedy aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. K tomu srovnej komentář k Občanskému soudnímu řádu I, C.H.Beck, 1. vydání 2009 str. 653. 15. Námitka žalované, že neprovedením výslechu svědka jí nebylo umožněno zjistit informace, které soud považoval pro své rozhodnutí za podstatné, proto opodstatněná není. Výslechem svědka nedostatek skutkových tvrzení nahrazovat nelze. 16. Provedení výslechu svědka [příjmení] bylo nadbytečné i proto, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce žalovanou k vrácení Vozidla vyzval výzvou ze dne 5. 4. 2019 (čl. 12), poté, co od smlouvy, na základě níž žalovaná vozidlo užívala, odstoupil. Ve výzvě bylo jednoznačně uvedeno, kdy a kde má žalovaná Vozidlo žalobci vrátit. Žalovaná sama potvrdila, že výzvu k vydání Vozidla obdržela. Jelikož žalovaná na výzvu nereagovala, vyzval ji žalobce k vrácení Vozidla znovu, prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 29. 5. 2019 (čl. 48). Na ten žalovaná již reagovala, avšak sdělením, že Vozidlo není pojízdné s tím, že je schopna jej vydat během příštího týdne (dopis žalované ze dne 20. 6. 2019, čl. 40). Ani poté však Vozidlo žalobci nevrátila, a proto se žalobce domáhal jeho vydání ž