42 C 319/2021-694 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu dne 13. 8. 2021 žalobu, kterou se domáhal po žalovaných 1 a 2 zaplacení částky 1 690 232 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2006 zaměstnán od 18. 4. 2006 u žalované 1 na pozici Shift Operation Manager, s místem výkonu práce v [obec]. Na základě poslední dohody o změně pracovní smlouvy pracoval žalobce u žalované s účinností od 1. 6. 2008 jako Senior Engineer, IP Design & Provisioning. V souladu s dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 6. 2008 náležela žalobci za tuto práci u žalované 1 základní mzda ve výši 61 200 Kč měsíčně. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2011 rozvázala žalovaná 1 s žalobcem pracovní poměr z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“) pro závažné porušení pracovních povinností žalobce. Žalobce s uvedenou výpovědí a v ní tvrzenými porušeními pracovních povinností nesouhlasil a v zákonné lhůtě podal u nadepsaného soudu žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí pod sp. zn. 24 C 89/2012. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č.j. 24 C 89/2012-444, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č.j. 62 Co 258/2018-513, bylo rozhodnuto o neplatnosti této výpovědi, a došlo tak k obnovení pracovněprávního vztahu. Dne 20. 12. 2019 obdržel žalobce opětovně výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti od 1. 1. 2019 se sdělením, že žalobci nebude přidělována práce. Zdejším soudem byla opětovně shledána neplatnost výpovědi z pracovního poměru v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 171/2020. Pracovní poměr žalobce tak skončil uplynutím výpovědní doby na základě výpovědi ze dne 18. 6. 2020, tedy až dne 31. 8. 2020, přičemž tuto výpověď již žalobce nerozporoval. V souladu s § 69 odst. 1 ZP má žalobce nárok na náhradu mzdy za dobu neplatného skončení pracovního poměru, a to ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalovaný 1 žalobci od 20. 12. 2018 do 31. 8. 2020 (dále jen rozhodné období) nepřiděloval práci, ačkoli jej k tomu žalobce opakovaně vyzýval. Žalobci tak náleží podle § 208 ZP za rozhodné období náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a dále nárok na odstupné podle § 67 ZP ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. V řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 342/2015 byla znalcem určena výše průměrného výdělku částkou 72 272 Kč měsíčně. Žalobce tak požaduje za část prosince 2018 částku 27 976 Kč, od ledna 2019 do srpna 2020 částku 72 272 Kč měsíčně a za srpen 2020 částku 289 088 Kč, tj. průměrný měsíční výdělek a odstupné ve výši třikrát průměrný měsíční výdělek. Celková výše požadované náhrady mzdy a odstupného za toto období činí částku 1 690 232 Kč s příslušenstvím. Žalovaná 1 převedla na základě smlouvy o prodeji části závodu dle § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,OZ“), uzavřené dne 27. 4. 2021 část závodu na žalovanou 2. Na základě písemné žádosti bylo následně žalobci žalovanou 2 dopisem ze dne 1. 7. 2021 sděleno, že společně s částí závodu přejala žalovaná i dluhy žalované 1 vůči žalobci. Žalobce žalované 2 obratem sdělil, že s převedením dluhů nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že žalobce vyslovil svůj nesouhlas, je dle § 2177 OZ žalovaná 2 hlavní dlužník a žalovaná 1 ručitelem. 2. Žalované 1 a 2 nárok uplatněný v žalobě neuznaly, a to ani z části, a z následujících důvodů navrhly ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2022 zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Žalované namítaly absenci pasivní legitimace žalované 2, protože pracovní poměr žalobce ke dni účinnosti převodu části závodu již netrval. Pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2020 na základě výpovědi žalované 1, kterou žalobce nerozporoval. K převodu části závodu došlo na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 27. 4. 2021 s účinností ke dni 1. 5. 2021, tedy necelý rok po ukončení pracovního poměru, kdy netrval ani spor o platnost dané výpovědi. S ohledem na skutečnost, že pracovní poměr žalobce k žalované 1 zanikl přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, resp. dnem účinnosti převodu části závodu, zůstala práva z případného nároku náhrady mzdy a z odstupného žalobce vůči žalované 1 nedotčeny. Tedy nepřešly na žalovanou 2, která z tohoto důvodu není pasivně věcně legitimována. Žalované proto navrhly žalobu ve vztahu k žalované 2 zamítnout. Dopis ze dne 1. 7. 2021 s informací o převzetí závazků vůči žalobci žalovanou 2 označily obě žalované ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2022 za chybný. Dále žalované namítaly nepřipravenost žalobce k výkonu práce v předmětném období, tj. část měsíce prosinec 2018 až srpen 2020, kdy žalobce nebyl dle žalovaných schopen ani ochoten vykonávat pro žalovanou 1 práci. Žalobce v té době žil ve Švýcarské konfederaci, kde také pracoval a pobíral mzdu ve výši přes 200 000 Kč měsíčně. Dále žalované tvrdí, že žalobcem podaná žaloba je předčasná. Dle čl. 16 nařízení č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 o koordinaci systému sociálního zabezpečení, je povinností zaměstnance, sdělit zaměstnavateli příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení, resp. uvědomit o takové skutečnosti příslušnou instituci, což žalobce dle žalovaných neučinil. S ohledem na skutečnost, že žalobce je v prodlení se svou povinností uvědomit příslušné instituce, zajistit autoritativní rozhodnutí o příslušnosti k předpisům sociálního zabezpečení a oznámit žalované 1 právní řád příslušný k placení sociálního zabezpečení, nemůže být žalovaná 1, a tedy ani žalovaná 2, v prodlení s povinností úhrady náhrady mzdy, resp. odstupného, a to ve smyslu § 1968 OZ. Není-li pak žalovaná 1 v prodlení s úhradou náhrady mzdy, resp. odstupného, nemohlo dojít k porušení předmětných ustanovení zákoníku práce, resp. nemohla vzniknout povinnost vyplatit žalobci předmětné částky, a to v důsledku prodlení na straně žalobce. 3. Žalobce se ve své replice ze dne 3. 3. 2022 vyjádřil, že s tvrzeními žalovaných nesouhlasí. K námitce absence pasivní legitimace žalované 2 žalobce uvedl, že o převodu části závodu se dozvěděl z obchodního rejstříku v době, kdy ještě nebylo pravomocně skončeno řízení o neplatnost výpovědi ze dne 20. 12. 2019 vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 171/2020. V tomto řízení bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, který byl žalobci doručen 1. 5. 2021. Tedy v době převodu části závodu bylo mezi stranami sporné, zda pracovní poměr žalobce stále trvá. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu kupující části závodu přebírá práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah stále trvá. Za trvající pracovněprávní vztah se ovšem považuje i takový, u kterého je sporné, zda byl platně rozvázán. Z tohoto důvodu má žalobce za to, že žalovaná 2 je věcně pasivně legitimována. Žalovaná 2 navíc sama převzetí dluhů deklarovala, když žalobce obdržel od žalované 2 dopis ze dne 1. 7. 2021, ve kterém žalovaná 2 právního zástupce žalobce informovala o tom, že převzala i dluhy žalované 1 vůči žalobci a žádá o sdělení, zda žalobce s tímto převzetím dluhu souhlasí. Žalobce následně v dopise ze dne 1. 7. 2021 žalované 2 sdělil, že s převzetím dluhů žalovanou 2 nesouhlasí. K námitce žalovaných, že žalobce nebyl připraven k výkonu práce pro žalovanou 1 žalobce uvedl, že opakovaně písemně výslovně deklaroval, že je připraven k práci. Naopak žalovaná 1 na výzvy nikdy nereagovala a žalobce odmítla vpustit do budovy, tedy aktivně bránila tomu, aby žalobce vstoupil na pracoviště a vykonával pro ni práci. Žalobce v předmětné době až do 31. 5. 2019 pracoval ve Švýcarské federaci, aby opatřil sobě a svým dětem finanční prostředky. Vždy ale dbal na to, aby ve Švýcarsku mohl svůj výkon práce okamžitě ukončit a být k dispozici žalované 1, což prokázal i v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 342/2015. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaných o informační povinnosti a o prodlení se splněním této povinnosti, když nařízení ukládá tuto povinnost pouze osobám, které vykonávají činnost ve dvou nebo více členských státech. Což z podstaty věci žalobce nekonal, když v předmětné době vykonával činnost pouze ve Švýcarsku poté, co mu žalovaná 1 výkon činnosti znemožnila a dokonce popírala, že je žalobce jejím zaměstnancem. Žalobce uvedl, že na podané žalobě v celém rozsahu trvá. 4. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 31 C 171/2020-161, bylo určeno, že výpověď ze dne 20. 12. 2019 je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 5. 2021. 5. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: 6. Žalobce byl na základě pracovní