28 C 293/2025-23 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zd. soudu dne 24. 9. 2025 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, s odůvodněním, že dne 7. 12. 2024 uzavřela se žalovanou smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem až do výše 47 100 Kč, na základě které čerpala žalovaná úvěr ve výši 23 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím prostřednictvím denních splátek v dohodnuté výši. Úvěruschopnost žalované byla ověřena a vycházela z doložení čistého měsíčního příjmu žalované. Poskytnutá částka včetně sjednaných poplatků měla být žalovanou vrácena prostřednictvím sjednaných splátek, což však žalovaná neučinila, dostala se do prodlení a proto žalobkyně uzavřenou smlouvu vypověděla. Dluh žalované žalobkyně vyčíslila částkou 46 462,50 Kč, z toho dlužná jistina činí 22 988,47 Kč a dále poplatky a příslušenství, a nebyl uhrazen ani na základě upomínky. Žalobkyně dále požaduje po žalované smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, přičemž smluvní pokutu uplatňuje pouze za prvních 90 dní prodlení žalované, tedy za období od 13. 1. 2025 do 13. 4. 2025 ve výši 3 174,64 Kč.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 30.10.2025, kde uvedla, že žádá o možnost úhrady ve splátkách ve výši 1 000 Kč, neboť zůstala se synem sama, má jen invalidní důchod prvního stupně a příspěvky na bydlení. Bydlí v sociálním bytě a navíc onemocněla, proto nemůže chodit na brigády. Žalovaná dále uvedla, že invalidní důchod pobírá ve výši 9 100 Kč, dále pobírá příspěvek na bydlení ve výši 12 564 Kč a příspěvek na dítě ve výši 1 400 Kč, a navíc má další dluhy, které vznikly z důvodu nemoci žalované, kdy výše měsíčních splátek za tyto závazky činí celkem 3 543 Kč celkem. Žalovaná má výdaje na bydlení ve výši 16 700 Kč. Pokud to bude možné, bude v budoucnu dlužnou částku splácet vyššími částkami.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně ani žalovaná nereagovaly na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.4. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o revolvingovém úvěru poskytla žalované finanční prostředky ve výši 23 000 Kč, smluvní úrok byl sjednán ve výši 0,883 % denně, RPSN 1 232,08 % (prokázáno smlouvou o úvěru, přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalobkyně uzavřenou smlouvu z důvodu prodlení žalované vypověděla a žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky (prokázáno upomínkou, dokladem o odeslání).5. Majetkovou a sociální situaci žalovaná doložila vyplněným prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.7. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.8. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“)9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.11. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Na základě provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:14. Žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 0,883 % denně, tj. 322,3 % ročně, RPSN činila 1232,08%, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k září 2024 nejvýše 8,63 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).15. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 322,3 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než 37x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).16. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).17. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikový