28 C 332/2025-10 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobou podanou k soudu dne 2. 9. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 54 240 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že uzavřela dne 28. 12. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou zaplatit žalobkyni také smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Smluvní strany si dále ve smlouvě o úvěru sjednaly právo žalobkyně na zesplatnění úvěru, v případě prodlení. Úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní ověřena. Finanční prostředky se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím sjednaných splátek, což však neučinil. Smluvní strany si pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky ohledně níž je žalovaný v prodlení. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, žalobkyně ke dni 1. 5. 2024 zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovaného k jeho úhradě. Dluh žalovaného činí celkem 54 240 Kč, z toho 30 000 Kč tvoří dlužná jistina, 12 000 Kč činí smluvní úrok a částka 12 240 Kč představuje smluvní pokuta za období od začátku prodlení do odeslání předžalobní výzvy, tedy od 2. 5. 2024 do 14. 6. 2025. Žalobkyně dále požaduje příslušenství, tj. zákonný úrok z prodlení. Dluh nebyl žalovaným uhrazen ani na základě upomínek žalobkyně. Pokud by soud neměl za prokázaný vznik dluhu dle uzavřené smlouvy o úvěru, žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Ve smlouvě byl dohodnut smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně, RPSN tedy činí 5536,07 % (prokázáno smlouvou o úvěru, potvrzením o provedené platbě). Žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky vyzvala (prokázáno zesplatněním úvěru a předžalobní upomínkou, dokladem o odeslání).5. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, jelikož ani další důkazy nebyly navrhovány. Provedené důkazy soud hodnotí jako věrohodné a dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci.6. Veškeré shora uvedené provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Při jejich hodnocení soud postupoval podle § 132 o. s. ř. a hodnotil je dle své volné úvahy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.7. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.8. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), ust. § 588 občanského zákoníku a dále zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“).9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.11. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, v níž byl sjednán úrok ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, RPSN tedy dosahovala výše 5536,07%, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k prosinci 2023 nejvýše 9,29 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).14. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 480 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než 51x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).15. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).16. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je přitom smlouvou konsenzuální, a jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. z