70 C 417/2023-170 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se žalobou ze dne 22.9.2023 domáhal určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti ze dne 12.12.2019 zůstavitele , jméno FO, , narozeného , datum, , naposledy bytem , Adresa žalované, , zemřelého dne , datum, (dále jen „zůstavitel“) a dále určení, že závěť zůstavitele je neplatná.2. V žalobě uvedl, že je synem zůstavitele. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zahájeno řízení o pozůstalosti, vedeno pod sp.zn. 32 D 873/2023.3. Formou notářského zápisu byla sepsána notářkou , tituly před jménem, , jméno FO, dne 12.12.2019 závěť pod sp.zn. NZ , Anonymizováno, , N , Anonymizováno, (dále jen „závěť“). Závětními dědici byli žalobce i žalovaná.4. Doplnil, že žalovaná byla rozhodnutím pověřené notářky určena správkyní pozůstalosti s tím, že proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání a věc je projednávána pod sp.zn. 32 D 873/2023 Obvodním soudem pro Prahu 5 (resp. Městským soudem v Praze pod sp.zn. 15 Co 241/2023).5. Žalobci bylo pověřenou soudní komisařkou , tituly před jménem, , jméno FO, usnesením č.j. 32 D 873/2023-94 ze dne 24.7.2023 uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců od právní moci usnesení podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu proti závětní dědičce (žalované), kterou se bude domáhat určení jednak, že žalovaná není dědičkou ze závěti a jednak, že závěť je neplatná.6. Uvedl, že závěť je neplatná pro její neurčitost a žalovaná nemá dědickou způsobilost, neboť se dopustila jednání zavrženíhodného a mající povahu úmyslného trestného činu proti zůstaviteli i jeho potomku (jinému dědici) ve smyslu ust. § 1481 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).7. Uvedl, že dle závěti měla žalovaná získat podíl o velikosti 1/6 nemovitosti – pozemku parc.č. , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, a pozemku parc. č. , hodnota, , zapsáno na LV č. , hodnota, , k.ú. , adresa, , obec , adresa, , a to včetně podílu 1/6 na všech součástech a příslušenství (dále jen „nemovitost“). Zůstavitel byl vlastníkem ideální ½ nemovitosti. Nemohl tedy nakládat s větší částí majetku, než sám vlastnil. Výkladem textu závěti lze totiž dojít k závěru, že by žalovaná měla nárok na podíl o velikosti 1/6, nikoliv o velikosti 1/12 z podílu zůstavitele. Uvedený podíl o velikosti 1/6 se vztahuje k celé nemovitosti, nikoliv pouze k podílu zůstavitele, o kterém byl oprávněn rozhodovat. Závěť je s odkazem na ust. § 553 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o.z. neplatná pro neurčitost ve vztahu k velikosti podílu na nemovitosti, zda určení 1/6 se vztahuje k podílu na nemovitosti nebo na majetku zůstavitele.8. Dále uvedl, že žalovaná se v závěru života zůstavitele dopustila trestného činu krádeže podle ust. § 205 odst. 1 trestního zákoníku, když v době, kdy byl zůstavitel v nemocnici a následně i po jeho smrti, žalovaná odnesla z bytu, ve které se zůstavitelem bydlela, finanční prostředky a movité věci např. pamětní zlaté mince z doby Rakouska – Uherska, pamětní hodinky aj. K pamětním mincím uvedl, že mají hodnotu nejen zlata, ale jedná se o rodinný klenot, předávaný z otce na syna, pro žalobce má i citový význam.9. Žalovaná sama v rozhovorech s jinými osobami sdělila, že věci z domu odnese, což také následně učinila, týkalo se to věcí, o kterých věděla, že budou vlastnicky náležet žalobci a jen z části tyto věci vrátila, když žalobce žalovanou vyzval k vrácení věcí. O vrácení věcí byl sepsán protokol. Žalovaná odnesla z bytu zlato, peníze, doklady a počítač. Také měla skrýt závěť. Žalovaná znala závěť, tedy jí byla známa i skutečnost, které věci by měly být vlastnicky žalobce. Věděla tak, že jí odnesené věci měly připadnou dle závěti žalobci, tedy že jí tyto věci nepatří a z této okolnosti žalobce dovozuje nepřímý úmysl, což je jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Nesouhlasí také s argumentací žalované, že věci odnesla z bytu, aby je ochránila proti odcizení, je to pouze snaha o vyvinění s tím, že odnesení věcí bylo pokusem o trvalé odcizení. Není ani tvrzeno, před kým měly být věci ochráněny před odcizením. Skutečnost, že žalovaná věci odnesla a vrátila, sama uváděla ve svých vyjádření a toto je dostatečné, k prokázání nároku žalobce. Poukázal na skutečnosti, že v případě krádeže není možná ani účinná lítost, tu skutečnost, že věci vrátila, by trestní soud mohl zohlednit pouze v rámci posuzování výše trestu, a to jako polehčující okolnost.10. Dále uvedl, že se krádeže movitých věcí snažily dopouštět i další osoby příbuzensky a přátelsky spjaté s žalovanou, na což žalobce reagoval zavoláním policie, která věc řešila. Žalobce byl ve věci odnosu věcí z bytu žalovanou odkázán také policií na civilní žalobu. Na policii žalovaná uvedla, že věci z bytu odnesla a následně je předala žalobci, policie ve věci trestní stíhání nezahájila, věc byla skončena nejprve již ve fázi prověření trestního oznámení a aktuálně probíhá opět prověřování z podnětu žalobce (vedeno , Anonymizováno, ).11. Doplnil, že dědická nezpůsobilost může nastat bez ohledu na to, zda je žalovaná trestně stíhána orgány činnými v trestním řízení, popř. zda dle zprávy policie nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže. Poukázal na znění ust. § 1481 o.z., podle kterého je z dědického práva vyloučen ten, kde se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu, z čehož dovozuje, že nemusí dojít k naplnění skutkové podstaty. Dále uvedl, že jednání žalované může spočívat i v trestném činu poškození cizích práv.12. K důkazu navrhl svůj účastnický výslech a přehrání audiozáznamů s tím, že s umístěním záznamového zařízení v garáži souhlasil zůstavitel z důvodu obavy o svůj majetek před odchodem do nemocnice, což může dosvědčit přítelkyně žalovaného. Pokud soud nepřipustí provedení zvukových nahrávek jako zákonný důkaz, navrhl výslechy svědků.13. Dále žalobce uvedl, že je pravdou, že žalovaná dlouhodobě žila se zůstavitelem v jedné domácnosti, ačkoliv uvedl, že zůstavitel měl blízké přátelské vztahy i s jinými ženami. Nemá za pravdivé tvrzení žalované, že financovala rekonstrukci bytu. Prostředky do rekonstrukce vkládal zůstavitel. Dále uvedl, že se mu zůstavitel svěřil s tím, že žalovaná uváděla, že zůstavitele opustí, pokud ji nedá část domu. Bylo pro něj překvapením, že dle závěti měla žalovaná získat konkrétní bytový prostor, zůstavitel se mu o takové věci nesvěřil.14. K žalobě se vyjádřila žalovaná tak, že s zůstavitelem žalovaná žila ve společné domácnosti jako nesezdaný pár téměř 11 let a jejich vztah trval celkem 13 let. Žili v nemovitosti na adrese , adresa, , kterou zůstavitel vlastnil v rozsahu jedné poloviny, v části na garáží, která byla uzpůsobena ke společnému bydlení (byt na garáží). Současně za života zůstavitele a ze společných prostředků rekonstruovali byt v prvním nadzemním podlaží domu (nový byt), ve kterém měli po rekonstrukci se zůstavitelem bydlet. Těsně před skončením rekonstrukce zůstavitel zemřel. Žalovaná byla seznámena s tím, že nový byt a jeho vybavení jí bude odkázán.15. V době, kdy se zdravotní stav zůstavitele zhoršoval, se žalovaná o zůstavitele starala a byla mu oporou až do jeho smrti, vztah mezi žalovanou a zůstavitelem byl bezproblémový a šťastný. Dobré vztahy měla žalovaná i s žalobcem.16. K namítané dědické nezpůsobilosti uvedla, že se nedopustila žádného trestného činu, což bylo zkonstatována v rámci již provedeného šetření policie, ačkoliv v současné době probíhá z podnětu žalobce vyšetřování znovu, nicméně ani nyní nebyly zahájeny žádné úkony trestního řízení proti žalované. Žalobce ani netvrdí, v jakém časovém období se měla tvrzeného protiprávního jednání dopustit a jaké konkrétní věci měla odcizit. Žalovaná s ohledem na velmi stresující období kolem smrti zůstavitele již nedokáže přesně určit, zda k přemístění věcí došlo za života zůstavitele či až po jeho smrti. Žalobce ve svých podání v rámci dědického řízení uváděl, že k jednání mělo (minimálně částečně) dojít po smrti zůstavitele, nikoliv za jeho života. K tomu žalovaná uvádí, že ve vztahu k údajnému odcizení věcí po smrti zůstavitele, takové jednání by nemohlo založit dědickou nezpůsobilost, a to i s odkazem na ustálenou judikaturu, která zdůrazňuje, že ke spáchání trestného činu musí dojít za života zůstavitele. V případě, že by bylo prokázáno, že k údajnému odcizení došlo již za života zůstavitele, pak není prokázáno, že došlo k spáchání trestného činu, zejména není prokázáno zavinění ve formě úmyslu, jelikož žalovaná žila se zůstavitelem ve společné domácnosti řadu let, měli řadu věcí ve i společných a některé odnesené věci byly právě věcmi spolčenými, současně zdůraznila motivaci k odnesení věcí, kterou nebylo věci si přivlastnit, ale opatrovat. Prosté přemístění věcí s úmyslem je ochránit nenaplňuje znaky trestného činu a žalobce neunáší důkazní břemeno ve vztahu k prokázání spáchání trestného činu krádeže – neprokazuje vlastnictví, úmysl žalované si věci přisvojit ani škodu.17. Žalovaná uvádí, že v důsledku nátlaku a nepřípustného chování žalobce a ostatních členů rodiny zůstavitele byla donucena opustit byt, který obývala se zůstavit