11 C 1/2021-74 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 4. 1. 2021, ve znění její opravy a doplnění, domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále se písemně omluvit žalobkyni ve znění, uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ zákona č. 82/1998 Sb.“), jež měla žalobkyni vzniknout jejím nezákonným trestním stíháním ve věci údajného trestného činu dotačního podvodu, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nýbrž bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v důsledku čehož je, dle názoru žalobkyně a s jejím odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 590/08, třeba pohlížet na celé trestní stíhání žalobkyně, včetně všech úkonů, jako na vadné. Žalobkyně podrobně popsala průběh trestního řízení zahájeného vůči její osobě policejním orgánem, jakož i následné úkony a postup policejního orgánu i státního zástupce ve stádiu přípravného řízení, rovněž i postup soudů I. a II. stupně v rámci trestního stíhání žalobkyně. Akcentovala, že jakýkoli zásah orgánů veřejné moci do základních práv a svobody je přípustný pouze tehdy, pokud pro něj existuje nejen formální, ale i materiální důvod, a že žádný výkon státní moci nemůže být založen jen na formálním opodstatnění, ale musí pro něj být dostatečný materiální důvod. Odkázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a za nezákonné označila úkony a rozhodnutí policejního orgánu (dále také jen„ PČR“) i Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] (dále také jen„ OSZ“) vůči její osobě (zejména předvolání pod falešnou záminkou„ k podání vysvětlení“, sdělení podezření z 2. 10. 2019 a poté usnesení o zahájení trestního stíhání z 11. 11. 2019, nedůvodné fotografování žalobkyně, její daktyloskopování a odebrání vzorku DNA, bezdůvodné odepření práva žalobkyně na nahlédnutí do spisu, podání návrhu na podání obžaloby a podání obžaloby samotné, namísto toho, aby nedůvodně zahájené trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno již v přípravném řízen. Proti nezákonnému postupu PČR podala žalobkyně správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, kdy řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] nebylo dosud skončeno. Po podání obžaloby byla věc projednána u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také jen„ zdejší soud“) v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], v němž k odporu žalobkyně proti trestnímu příkazu rozhodl soud I. stupně rozsudkem, jímž uznal žalobkyni vinnou trestným činem dotačního podvodu, avšak upustil od jejího potrestání. K odvolání žalobkyně zastavil Městský soud v Praze (dále také jen„ odvolací soud“) trestní stíhání žalobkyně podle § 257 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění (s odkazem na ust. § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu), kdy v odůvodnění písemného vyhotovení tohoto usnesení výslovně uvedl, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem I. stupně a v případě, že k tomu nedošlo, napravil toto pochybení samostatným rozhodnutím odvolací soud. Dle žalobkyně jsou proto opatření o sdělení podezření a následně vydané usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonnými rozhodnutími, kdy měřítkem jejich zákonnosti je pravomocný výsledek trestního řízení, pro žalobkyni příznivý. Tím žalobkyni vznikla nemajetková újma, neboť úkony a postup PČR a OSZ představuje zásah do práva na ochranu osobního a soukromého života žalobkyně. Ze strany žalovaného státu a jeho orgánů tak bylo neoprávněně zasaženo do práv žalobkyně zaručených články 7 odst. 1 (právo na nedotknutelnost osoby a soukromí), 10 odst. 1 (právo na ochranu osobní cti a dobré pověsti), 10 odst. 3 (právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o svojí osobě), a 8 odst. 2 (právo nebýt trestně stíhán jinak nežli z důvodu a způsobem, který stanoví zákon) Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). V tomto směru žalobkyně rovněž rozsáhle argumentovala a současně podotkla, že kromě vzniku nemajetkové újmy, která je předmětem této žaloby, jí vznikla i škoda majetková (pozn. soudu - nárok na náhradu majetkové újmy žalobkyně uplatněn samostatnou žalobou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]). Žádostí ze dne 2. 7. 2020 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě peněžité náhrady ve výši 200 000 Kč a omluvy včetně učinění neprodlených opatření směřujících k likvidaci nezákonně získaných a neoprávněně uchovávaných osobních údajů žalobkyně. Tyto nároky žalovaná ani zčásti neuspokojila a v zákonné lhůtě 6 měsíců na žádost žalobkyně ani nereagovala. Dnem 4. 1. 2021 se tak dostala do prodlení s úhradou peněžité satisfakce, v důsledku čehož žalobkyně současně požádala o přiznání zákonného úroku z prodlení, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku. 2. Žalovaná nesouhlasila s podanou žalobou a navrhla její zamítnutí. Potvrdila faktický průběh trestního stíhání žalobkyně i jeho výsledek, tedy zastavení trestního stíhání žalobkyně v odvolacím řízení dle výše citovaných zákonných ustanovení trestního řádu. Rovněž potvrdila, že u ní žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 200 000 Kč a požadavek na omluvu za nezákonný postup státní zástupkyně s tím, že předběžné projednání nároku ukončila žalovaná až po podání žaloby tak, že nároku žalobkyně nevyhověla ani zčásti s odkazem na § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. Podle tohoto zákonného ustanovení totiž žalobkyni nevzniklo právo na náhradu škody, neboť k zastavení jejího trestního stíhání došlo dle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, přičemž z odůvodnění odvolacího soudu, proti němuž žalobkyně nijak nebrojila, vyplynulo, že účelu trestního řízení bylo již dosaženo a tudíž netrvá veřejný zájem na tom, aby trestní řízení probíhalo. 3. V písemné replice žalobkyně nesouhlasila s procesní obranou žalované a zejména zdůraznila, že v případech, kdy trestní stíhání skončilo jeho zastavením nebo zproštěním obžaloby nebo postoupením věci je dovozována odpovědnost státu za škodu z konečného pravomocného rozhodnutí, pro obviněného příznivého. Namítla, že ust. § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., jehož se žalovaná dovolává, vylučuje odpovědnost státu za škodu v případech rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranného opatření (§ 9 - § 12 zákona č. 82/1998 Sb.), což není případ žalobkyně, neboť žádné rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření v jejím případě vydáno nebylo. Dle žalobkyně bylo její trestní stíhání zahájeno a vedeno nezákonně, na základě nezákonného rozhodnutí, jehož nezákonnost vyplývá z pravomocného, pro žalobkyni příznivého, výsledku trestního řízení, kterým je zastavení trestního stíhání žalobkyně. 4. Po skutkové stránce účastníci učinili při jednání soudu dne [datum] nesporným, že v srpnu 2019 byly vůči žalobkyni zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku a dne 29. 10. 2019 zahájeno trestní stíhání žalobkyně ze spáchání přečinu dotačního podvodu dle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku, dne 16. 12. 2019 podalo OSZ u zdejšího soudu obžalobu na žalobkyni pro dotační podvod podle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku, věc byla projednávána v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], v němž bylo nejdříve rozhodnuto trestním příkazem ze dne 18. 12. 2019, jímž byla žalobkyně soudem uznána vinnou trestným činem dotačního podvodu, a po podání odporu byla věc projednána v hlavním líčení, které proběhlo dne 3. 2. 2020 a při němž byl vydán rozsudek, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 trestního zákoníku a upuštěno od jejího potrestání. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka], kterým předmětné trestní stíhání žalobkyně zastavil podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu, s odkazem na ust. § 223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na ust. § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu (viz rovněž usnesení odvolacího soudu z 20. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka]). Dále bylo nesporným, že podáním ze dne 2. 7. 2020 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč a omluvu za nezákonný postup státní zástupkyně, přičemž žalovaná své zamítavé stanovisko k uplatněnému nároku písemně sdělila až v průběhu tohoto řízení, podáním ze dne 23. 2. 2021 (vit rovněž žádost žalobkyně z 2. 7. 2020, doručená žalované téhož dne, a podání žalované ze dne 23. 2. 2021)