20 C 43/2018-223 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce se podanou žalobou dne 15. 2. 2018 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované ve výši 65 600 Kč. Uvedl, že dne 24. 11. 2011 podal u žalované žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ žádost“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ zákon č. 262/2011 Sb.“). O jeho žádosti mělo být podle § 71 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Pokud nebylo možné rozhodnout bez zbytečného odkladu, mělo být vydáno rozhodnutí do 30 dnů od zahájení řízení. Lze připustit, že v tomto poněkud složitějším případě, by bylo ospravedlnitelné vydání ve lhůtě přiměřeně delší. Prvoinstanční rozhodnutí ve věci však bylo vydáno až 24. 7. 2015 pod [číslo jednací]. Po v čas podaném odvolání ze dne 6. 8. 2015 k Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ Etická komise ČR“) byla věc u tohoto druhoinstančního orgánu pravomocně skončena zamítavým rozhodnutí m datovaným dne 9. 10. 2017, které mu bylo doručeno prostřednictvím právního zástupce dne 16. 10. 2017. Tímto bylo předmětné prvoinstanční rozhodnutí žalované potvrzeno. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Z uvedeného je patrné, že prvoinstanční rozhodnutí ve věci žalobce mělo být vydáno nejpozději do 25. 1. 2012. Žalovaná a Etická komise ČR se dostaly s ohledem na uvedené do prodlení s vydáním rozhodnutí ke dni 23. 1. 2017. Řízení bylo zjevně průtažné, a proto žalobce navrhl žalované, aby při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházela ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (dále jen„ Stanovisko“), a zdůraznil, že při stanovení výše zadostiučinění se má přihlížet též k věku a zdravotnímu stavu účastníka. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučiní je nutno vycházet ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečnosti vyplývajících z kritérií obsažených ve správním řádu. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za 1 rok nedůvodných průtahů řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za 1 měsíc nedůvodných průtahů řízení. Tuto výši lze podle Stanoviska moderovat s ohledem na působení jednotlivých faktorů v konkrétní věci. Dle žalobce je možné při stanovení výše odškodnění tuto přiměřeně zvýšit či snížit, přičemž by mělo být dostačující zvýšení nebo snížení o 50 %. Pro uvedené proto požadoval na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy jemu způsobené alespoň 1 600 Kč za každý měsíc prodlení – tedy s nevyřízením věci bez zbytečných průtahů. Dále uvedl, že z hlediska odpovědnosti státu, je výchozí celková délka řízení od podání žádosti, nikoliv porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon, a řízení by mělo být posuzováno jako jeden celek. 2. Žalovaná žalobní nárok žalobce neuznala a žalobu navrhla zamítnout. Uvedla, že v dané věci bylo vydáno usnesení o přerušení řízení z důvodu vyžádání odborných stanovisek podle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011. Následně byl žalobce vyzván k doplnění dokladů a tvrzení týkajících se jeho žádosti a dále byl o spolupráci požádán Odbor [anonymizována dvě slova] Sekce [anonymizována dvě slova] Ministerstva zahraničních věcí. Uvedla, že probíhalo vyhledávání důkazního materiálu a jeho zpracování. Žalovaná následně uplatněnou žádost o vydání osvědčení zamítla rozhodnutím ze dne 24. 7. 2015, proti kterému žalobce podal odvolání, které doplnil dne 1. 9. 2015, jež bylo postoupeno Etické komisi ČR, která jej zamítla a potvrdila prvoinstanční správní rozhodnutí rozhodnutím ze dne 16. 10. 2017. Dále uvedla, že řízení u Etické komise ČR bylo na základě žádosti žalobce ze dne 6. 2. 2017 přerušeno do 1. 7. 2017. Dne 23. 1. 2017 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, k čemuž mělo dojít nepřiměřenou délkou řízení o vydání osvědčení podle zákona č. 262/2011. Správní orgán z důvodu neprokázání vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem újmy dne 7. 6. 2017 ve svém stanovisku konstatoval, že nebyly naplněny podmínky podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná dále poukázala na většinovou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze (pozn. soudu – předtím, než byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1242/18), která dovozovala nemožnost aplikace Stanoviska na typově shodnou věc s tím, že na ní nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), a proto se neuplatní presumpce vzniku nemajetkové újmy dle Stanoviska a důkazním břemenem je zatížena žalující strana, která musí prokazovat jak vznik nemajetkové újmy, tak příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy správního řízení a vznikem této újmy. S odkazem na posléze vydaná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech, pak nadále argumentovala, že žalobní nárok je nedůvodný, neboť žalobce neprokázal, jaká relevantní nemajetková újma mu v důsledku vedení předmětného správního řízení vznikla. Zároveň uvedla, že čl. 6 Úmluvy nedopadá na předmětnou věc, a proto ani nelze aplikovat Stanovisko. Žalovaná následně uvedla, že správní řízení trvalo celkem 2 154 dnů (od 24. 11. 2011 do 16. 10. 2017). Vyvinula dostatečné úsilí ke zjištění činnosti žalobce. Délku správního řízení nelze jen mechanicky sčítat, ale posuzovat ve světle konkrétního případu. Je potřeba vzít v úvahu zákonné lhůty, které se musí odečíst od celkové délky řízení. Délku předmětného řízení nepochybně zapříčinila i skutečnost, že se jedná o zvlášť složitý případ, a zároveň již z přílohy žádosti žalobce bylo zřejmé, že je evidován ve svazcích bývalé [anonymizováno], což samo o sobě vyvolává překážku vydání osvědčení. Žalovaná oslovila množství různých institucí, aby měla dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, a odpovědi nemohly být poskytnuty okamžitě, vyžádaly si určitý čas pro vyřízení potřebného. Uvedla, že délku odvolacího řízení u Etické komise ČR nemohla ovlivnit, neboť tento orgán nepatří do její působnosti, když se jedná o organizační jednotku Úřadu vlády ČR. 3. Soud zjistil tyto skutečnosti: 4. Soud má na základě shodných tvrzení účastníků řízení za nesporné, že předmětné správní řízení o vydání osvědčení trvalo celkem 2 154 dní (od 24. 11. 2011 do 16. 10. 2017), kdy nabylo právní moci zamítavé rozhodnutí Etické komise ČR (důkaz: žádost žalobce ze dne 24. 11. 2011 a rozhodnutí Etické komise ČR ze dne 9. 10. 2017, [číslo jednací]), a že žalobce uplatnil u žalované dne 23. 1. 2017 nárok na nemajetkovou újmu, na jejímž základě správní orgán z důvodu neprokázání vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem újmy dne 7. 6. 2017 ve svém stanovisku konstatoval, že nebyly naplněny podmínky podle zákona č. 82/1998 Sb. a nárok žalobce zamítl. 5. Z žádosti žalobce ze dne 24. 11. 2011 soud zjistil, že k žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, podané u žalované, žalobce jako přílohy připojil [anonymizováno 7 slov] a navrhl k provedení podklady, které nemá k dispozici, a to materiály svazku [anonymizováno]. 6. Z usnesení žalované ze dne 12. 12. 2011, č. j. 262000433/2011-1027, doručeným žalobci dne 16. 12. 2011, soud zjistil, že žalovaná přerušila předmětné správní řízení do doby, kdy bude ministerstvu předloženo odborné stanovisko příslušných institucí. 7. Z žádostí žalované o spolupráci ze dne 19. 12. 2011, 20. 12. 2011, 21. 12. 2011, 2. 3. 2012, 14. 12. 2012, 11. 9. 2012, 4. 10. 2012, 19. 3. 2013, 20. 3. 2013, 2x 23. 4. 2013, 24. 9. 2013, 11. 10. 2013, vč. dodejek,soud zjistil, že žalovaná požádala Archiv bezpečnostních složek Praha, Národní archiv Praha, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, Městský soud v Praze, VÚA – Správní archiv AČR, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Ústav pamäti národa, Státní oblastní archiv v Praze, [anonymizována dvě slova], [právnická osoba], Odbor [anonymizováno] státu – Ministerstvo zahraničí a Velvyslanectví [země] v Praze o spolupráci a předložení odborného stanoviska v rámci řízení o vydání osvědčení podle zákona č. 262/2011 Sb. 8. Ze sdělení Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ze dne 9. 1. 2012 soud zjistil, že žalované byly sděleny výsledky šetření. 9. Ze sdělení Národního archivu Praha ze dne 18. 1. 2012 soud zj