8 C 202/2023-35 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala zaplacení částky 34 974 Kč s příslušenstvím po žalovaném. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžité prostředky ve výši 30 000 Kč Částku 27 500 Kč převedla žalobkyně na účet žalovaného dne [datum] a částku 2 500 Kč na účet zprostředkovatele žalovaného jako jeho provizi. K uzavření smlouvy mezi stranami mělo dojít v elektronické formě prostřednictvím tzv. vertifikační platby ve výši 1 Kč, která byla připsána na účet žalobkyně. Žalovaný žalobkyni uhradil doposud pouze částku 1 150 Kč a nadále dluží žalobkyni část jistiny úvěru, náklady spojené s uplatněním pohledávky, smluvní pokutu i sjednané úroky. K procesu uzavření smlouvy žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Za tímto účelem provedla žalobkyně mimo jiné lustraci v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Dále byly zjišťovány výdaje i závazky žalovaného prostřednictvím čestných prohlášení a příjmy z výplatní pásky žalovaného. Totožnost žalovaného byla následně ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou žalovaný zaslal žalobkyni ze svého bankovního účtu. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. Zástupce žalobkyně se z účasti na jednání omluvil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků řízení. 3. V řízení byly prokázány následující skutečnosti: 4. Žalobkyně zaslala žalovanému dne [datum] na jeho bankovní účet částku 27 500 Kč (potvrzení o provedení transakce ČSOB). 5. Žalovaný uhradil žalobkyni dne [datum] částku 1 Kč jako ověřovací platbu a dne [datum] částku 1149 Kč (potvrzení o provedení transakce ČSOB ze dne [datum], výpis čerpání splátek a úhrad). 6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Žalobkyně neprokázala, že byla mezi ní a žalovaným uzavřena jakákoliv smlouva. Předložená listina označená jako smlouva o spotřebitelském úvěru není stranami podepsána vlastnoručně, ani zaručeným elektronickým podpisem podle § 5 až 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářející důvěru pro elektronické transakce. Nahrazení podpisu žalovaného toliko natištěním jeho jména a příjmení totožným fontem písma, kterým je sepsána předmětná smlouva, nenaplňuje znaky elektronického podpisu vyžadovaného právními předpisy České republiky ani Evropské unie, konkrétně § 561 odst. 1 a § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), čl. 3 bodu 10, čl. 25, čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne [datum], o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu (nařízení„ eIDAS“). Jelikož smlouva nebyla podepsána, nelze mít za to, že by žalovaný v tomto směru učinil projev vůle o obsahu, jenž by odpovídal žalobcem tvrzené a předkládané smlouvě. 7. V případě úvěrové smlouvy uzavírané se spotřebitelem zákon vyžaduje písemnou formu (§ 104 zákona o spotřebitelském úvěru). Z pohledu veřejného pořádku a ochrany slabší strany je nepřijatelné, aby taková smlouva byla uzavřena v jiné než písemné formě. 8. U vlastnoručního podpisu (popř. elektronického podpisu vyššího ověření) lze vycházet z vyvratitelné domněnky podle § 565 věty druhé o. z. v tom smyslu, že tímto podpisem protistrana uznala jak pravost, tak i správnost (pravdivost) soukromé listiny. Není-li pravost podpisu zpochybněna, předpokládá se, že listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a že text, který podepsal, odpovídá skutečnosti. U prostého elektronického podpisu však z této zákonné domněnky vycházet nelze a skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepsal žalovaný, musí prokázat ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, tedy v daném případě žalobkyně. Uvedenou skutečnost bylo možno prokázat např. prohlášením žalovaného, ten však v řízení zůstal nečinný. Nepřímé důkazy v podobě prokázání vlastnictví účtu a vyplacení peněžních prostředků na tento účet, jakož i případné splácení úvěru sice mohou vést k závěru, že smlouvu pravděpodobně uzavřel žalovaný, ale jistotu (přesvědčení) z nich nabýt nelze. Vždy bude existovat možnost, že doklady žalovaného k uzavření smlouvy bez jeho vědomí použila třetí osoba (např. člen domácnosti), od níž se žalovaný (dlužník) po přijetí finančních prostředků dozvěděl o podmínkách úvěrové smlouvy (a tedy i o výši splátky). A jestliže lze usuzovat pouze na pravděpodobnost prokazované skutečnosti, nelze mít danou skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. 6. 2014). Protože presumpce pravosti a správnosti soukromé listiny v daném případě z právní úpravy nevyplývá, bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že smlouvu podepsal právě žalovaný. 9. Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud poskytuje pouze u jednání. Jelikož se žalobkyně ani její právní zástupce k jednání nedostavili, o možnost být soudem řádně poučeni ohledně tvrzení o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru se sami připravili. Soud není povinen poskytovat poučení písemně. 10. Nárok žalobkyně proto soud posoudil jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z., neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 27 500 Kč, a to bez právního důvodu. Žalovaný z této částky uhradil 1 150 Kč k rukám žalobkyně. Žalobkyni tak vzniknul nárok na vydání částky 26 350 Kč, o kterou se žalovaný obohatil. 11. Dále má soud za prokázané, že žalovaný byl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení a žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném i úroky z prodlení. Protože zákon neupravuje splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele (toho, na jehož úkor se žalovaný bezdůvodně obohatil), přičemž dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Vůči nepřítomné osobě působí projev vůle od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 32 Odo 442/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2010 sp.zn. 26 Cdo 4074/2009). Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovaného k zaplacení dluhu výzvou ze dne [datum], předanou k poštovní přepravě téhož dne, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalovanému doručena, resp. kdy se žalovaný mohl s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 1958 odst. 2 o. z.), s níž měl žalovaný objektivní možnost seznámit se až dne [datum]. Žalovaný pak byl povinen uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne [datum]. Jelikož tak neučinil, dostal se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem [datum], do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Co do zbytku žalobkyní požadovaného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 12. Žaloba je tedy důvodná toliko ohledně částky 26 350 Kč se shora specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbytku žalobkyně neprokázala svá tvrzení, z nichž měl vyplývat uplatněný nárok, proto soud v této části žalobu zamítl. 13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná částečně, a to v rozsahu 75 %. Po odečtení úspěchu a neúspěchu jí vznikl nárok na 50 % nákladů řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34 974 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý ze 2,5 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, půl úkonu za jednoduchou písemnou předžalobní výzvu k plnění), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 150 Kč ve výši 1 502 Kč. Celková výše nákladů řízení dosahuje částky 10 052 Kč, z čehož 50 % činí 5 026 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.