Obvodní soud pro Prahu 6 11 C 245/2026-33 – Náklady řízení

Žalobkyně se podanou žalobou dne 6. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 82 874,44 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění smluvního závazku. Dle žalobních tvrzení uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“) dne 11. 3. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 55 000 Kč, který následně žalovaný prostřednictvím dodatků navýšil na celkovou částku 68 000 Kč, a takto navýšený úvěr se zavázal splatit nejpozději do 11. 10. 2025. Ačkoli finanční prostředky v uvedené výši byly žalovanému poskytnuty, žalovaný tento úvěr spolu s dohodnutým smluvním úrokem ve výši 14 874,44 Kč řádně nesplatil, a dnem 11. 10. 2025 se tak dostal do prodlení s úhradou částky 82 874,44 Kč. Předmětný úvěr byl žalovanému poskytnut poté, co původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného.Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požádala žalobkyně, aby soud nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla původním věřitelem dlužná částka převedena. Současně žalobkyně požádala o přiznání zákonného úroku z prodlení, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku.Žalobkyně se stala nabyvatelkou žalobní pohledávky na základě postupní smlouvy uzavřené s původním věřitelem dne 12. 12. 2024.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Na den 20. 7. 2026 nařídil soud ve věci jednání, k němuž předvolal obě strany. Právní zástupkyně žalobkyně svou neúčast u jednání předem řádně omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.4. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalobkyně se stala nabyvatelkou žalobní pohledávky na základě postupní smlouvy uzavřené s původním věřitelem dne 12. 12. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně Dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 12. 12. 2024 a seznamu postupovaných pohledávek).Smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 3. 2025 ve spojení s Dodatky č. 1 až 3 ze dne 22. 5. 2025, 29. 5. 2025 a 15. 6. 2025 k této smlouvě, bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaný, prostředky na dálku, uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 68 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 112 % ročně a RPSN ve výši 191,80 % (roční procentní sazba nákladů), přičemž žalovaný se zavázal vrátit úvěr v dohodnutých minimálních měsíčních splátkách s dohodnutou splatností.Výpisy z běžného účtu ze dne 15. 6. 2025, 22. 5. 2025, 29. 5. 2025, 11. 3. 2025, a zejména pak sdělením , Anonymizováno, a.s. ze dne 3. 7. 2026 (č. l. 26 spisu) bylo prokázáno, že na konkretizovaný účet žalovaného byly v uvedených dnech poukázány platby v souhrnné výši 68 000 Kč pod variabilním symbolem, který odpovídá číslu uzavřené úvěrové smlouvy.Písemnou upomínkou a , Anonymizováno, výzvou k úhradě ze dne 11. 8. 2025 a 10. 9. 2025 bylo prokázáno, že původní věřitel opakovaně vyzýval žalovaného k úhradě dluhu z úvěrové smlouvy.Předžalobní výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 11. 10. 2025 ve spojení s podacím lístkem z téhož data bylo prokázáno, že původní věřitel zesplatnil poskytnutý úvěr k uvedenému datu 11. 10. 2025 a žalovaného vyzval k jeho neprodlené úhradě.Potvrzením o finančních transakcích k úvěrové smlouvě, vystaveným původním věřitelem, bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr v celkové výši 68 000 Kč uhradil ve dnech 9. 4. 2025, 12. 5. 2025 a 9. 6. 2025 částky á 7 810,24 Kč, dále dne 11. 6. 2025 částku 582,25 Kč, a dále dne 8. 9. 2025 a 16. 10. 2025 částky á 8 392,49 Kč, tj. celkem na úvěr uhradil částku 40 797,95 Kč.5. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a původním věřitelem jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. Žalovaný na straně úvěrovaného uzavřel smlouvu v postavení spotřebitele a původní věřitel na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu ust. § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva rovněž podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V předmětné úvěrové smlouvě, uzavřené distančním způsobem, byla za poskytnutí úvěru sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 112 % ročně a RPSN ve výši 191,80 %. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy, se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, v němž posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr mimo jiné s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % ročně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dohodnutá výše úroku v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, jednalo se o ujednání rozporné s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014.Jak soud konstatoval již shora, v daném případě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 112 % ročně a RPSN ve výši 191,80 % (v dodatcích pak roční výše úrokové zápůjční sazby 111,02 %, resp. 110,80 %, resp. 111,36 %, a RPSN ve výši 189,20 %, resp. 188,60 %, resp. 190,10 %), tedy ve výši zjevně kolidující s dobrými mravy, pročež předmětnou úvěrovou smlouvu soud podle ust. § 588 věta prvá o. z. ve spojení s § 576 a § 577 o. z. a contrario zhodnotil coby absolutně neplatné právní jednání jako celek. Dle soudu zde není možná moderace podle ust. § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, neboť žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvyklé vysoké sazbě úroku z úvěru a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěru, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z tohoto důvodu lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.6. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jsou si strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ust. § 2991 a násl. o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím případně již uhrazená částka. V tomto směru bylo prokázáno, že původní věřitel poukázal na účet žalovaného platby v souhrnné výši 68 000 Kč, z níž žalovaný celkem uhradil původnímu věřiteli částku 40 797,95 Kč, a proto soud rozdíl mezi poskytnutou částkou a uhrazenou částkou ve výši 27 202,05 Kč posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni coby postupnici (viz § 1879 a násl. o. z.) částku 27 202,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 10. 2025 podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.7. Z důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení dalších nároků plynoucích z této smlouvy, která je absolutně jako celek neplatná, tj. žalobou uplatňované další částky 55 672,39 Kč s příslušenstvím. V tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), na jehož základě, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně úspěšnou do přiznané částky 27 202,05 Kč s příslušenstvím (což byl současně neúspěch žalovaného) a neúspěšnou byla v rozsahu zamítnuté částky 55 672,39 Kč s příslušenstvím, což byl naopak procesní úspěch žalovaného ve věci). Jelikož byla žalobkyně ve věci převážně procesně neúspěšnou, přičemž žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly, soud ve výroku III. tohoto rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.