11 C 380/2025-40 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky , částka, s příslušenstvím z titulu nesplnění smluvního závazku, in event z titulu vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu částku , částka, . Dle žalobních tvrzení se žalobkyně stala nabyvatelkou žalované pohledávky na základě postupní smlouvy uzavřené dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „původní věřitel“). Původní věřitel a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě a po předchozím prověření úvěruschopnosti žalovaného poskytl původní věřitel žalovanému úvěr v celkové výši , částka, , a to bezhotovostním převodem na konkretizovaný účet žalovaného dne , datum, . Žalovaný se zavázal tyto poskytnuté finanční prostředky spolu se smluvním úrokem ve výši , částka, uhradit nejpozději do , datum, , což však neučinil, a to ani na základě písemné předžalobní výzvy k plnění. Žalobkyně současně požádala o přiznání zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru ve výši , částka, , a to ode dne , datum, .2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Na den , datum, nařídil soud ve věci jednání, k němuž předvolal obě strany. Právní zástupce žalobkyně svou neúčast u jednání předem řádně omluvil, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.4. Provedeným dokazováním bylo po skutkové stránce prokázáno, že původní věřitel postoupil žalobní pohledávku na žalobkyni dle postupní smlouvy ze dne , datum, a Dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, k této smlouvě, přičemž oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno dopisem ze dne , datum, (viz cit. postupní smlouva včetně jejího Dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, a písemné oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, včetně podacího lístku z téhož data).Obsahem písemné smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, a Obchodních podmínek původního věřitele pro produkt , Anonymizováno, bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaný dne , datum, uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, se zápůjční úrokovou sazbou 150 % ročně a roční procentní sazbou nákladů (RPSN) ve výši 311,30 %, který se žalovaný zavázal vrátit v dohodnutých minimálních měsíčních splátkách, splatných vždy k poslednímu dni v každém jednotlivém období 30 dnů opakujícím se po sobě po dobu trvání úvěru, a to počínaje dnem uskutečnění prvního čerpání úvěru, tj. , datum, , do jeho úplného splacení. Ve smlouvě byl konkretizován účet žalovaného č. , č. účtu, , na který měl být ze strany žalobkyně poskytnut dohodnutý úvěr.5. Výpisem ze shora označeného účtu č. , č. účtu, ze dne , datum, bylo prokázáno, že uvedeného dne byla pod VS shodným s číslem předmětné úvěrové smlouvy poukázána na účet žalovaného platba ve výši , částka, .6. Písemnou výzvou ze dne , datum, a následnou písemnou předžalobní upomínkou ze dne , datum, ve spojení s podacím lístkem z téhož data bylo prokázáno, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z uzavřené předmětné úvěrové smlouvy.7. Žalobkyně nedostavením se k nařízenému jednání znemožnila, aby se jí dostalo procesního poučení při jednání podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), o nutnosti označit důkazy prokazující její rozhodné žalobní tvrzení o předchozím prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele, v důsledku čehož ohledně tohoto tvrzení neunesla důkazní břemeno. Soud totiž není oprávněn ani povinen sděloval žalobkyni potřebná poučení jiným způsobem, než ve smyslu cit. ust. § 118a o. s. ř., a rovněž nebyl ani povinen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, nebo sp. zn. , spisová značka, ).8. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a původním věřitelem jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. Žalovaný na straně úvěrovaného uzavřel smlouvu v postavení spotřebitele a původní věřitel na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu ust. § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva rovněž podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V předmětné úvěrové smlouvě, uzavřené distančním způsobem, byla za poskytnutí úvěru sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 150 % ročně a roční procentní sazba nákladů (RPSN) ve výši 311,30 %. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy, se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , v němž posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne , datum, , na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr mimo jiné s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % ročně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Shodně tak v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dohodnutá výše úroku v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, jednalo se o ujednání rozporné s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni , datum, .Jak soud konstatoval již shora, v daném případě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 150 % ročně a RPSN ve výši 311,30 %, tedy ve výši zjevně kolidující s dobrými mravy, pročež předmětnou úvěrovou smlouvu soud podle ust. § 588 věta prvá o. z. ve spojení s § 576 a § 577 o. z. a contrario zhodnotil coby absolutně neplatné právní jednání jako celek. Dle soudu zde není možná moderace podle ust. § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, neboť žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvyklé vysoké sazbě úroku z úvěru a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěru, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z tohoto důvodu lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.9. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jsou si strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ust. § 2991 a násl. o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím případně již uhrazená částka. V tomto směru bylo prokázáno, že původní věřitel poukázal na účet žalovaného dne , datum, platbu ve výši , částka, , kterou soud posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, z něhož žalovaný původnímu věřiteli ani žalobkyni ničeho nevrátil. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni coby postupnici (viz § 1879 a násl. o. z.) částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení od , datum, podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.10. Z důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení dalších nároků plynoucích z této smlouvy, která je absolutně jako celek neplatná, tj. smluvního úroku ve výši , částka, . V tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.11. Akcesorický výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy s ohledem na výsledek sporu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok III. rozsudku).