29 C 57/2019-234 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 532 458 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dopisem soudního komisaře JUDr. [jméno] [příjmení], notáře, ze dne 31. 5. 2016, byla žalobkyně informována, že její otec [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], který dne 23. 3. 2016 zemřel, žalobkyni vydědil podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. z důvodu, že o něj žalobkyně neprojevovala trvalý zájem, který by jako potomek projevovat měla. K vydědění došlo formou notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. [jméno] [příjmení] dne 5. 8. 1999 pod sp. zn. NZ [číslo]. Otec žalobkyně současně touto listinou ustanovil dědici veškerého svého majetku rovným dílem děti své sestry, paní [jméno] [příjmení] a žalovaného. Paní [jméno] [příjmení] v rámci pozůstalostního řízení dědictví odmítla, a její podíl tak přešel na žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zpochybnila existenci uvedeného důvodu vydědění (nikoli však platnost závěti), s nímž nesouhlasí, bylo ji usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 32 D 403/2016-86 ze dne 27. 7. 2016 uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců podala žalobu na určení, že má právo na povinný díl, což žalobkyně ve stanovené lhůtě učinila, a to žalobou ze dne 5. 10. 2016. V následujícím řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 296/2016 Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem č.i. 21 C 296/2016-265, ze dne 14. 3. 2018, že: I. Důvody vydědění nejsou dány a žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti po svém otci. II. V části, kde se žalobkyně domáhala určení, že je dědicem po zůstaviteli, žalobu zamítl. III. Žalobkyni přiznal proti žalovanému náhradu nákladů řízení. Následně Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudek soudu první stupně změnil rozsudkem č.j. 17 Co 201/2018 - 315, ze dne 27. 9. 2018 tak, že: I. Rozsudek soudu 1. stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o určení, že důvody pro vydědění žalobkyně nejsou dány a že má žalobkyně právo na povinný díl z pozůstalosti po svém otci, zamítá. II. Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud žalobu zamítl z důvodu absence naléhavého právního zájmu na určení, že důvody vydědění nejsou dány a žalobkyně má právo na povinný díl z pozůstalosti, když dospěl k závěru, že tím rozhodujícím a věci zásadním výrokem měl být výrok, jimž by bylo určeno, že žalobkyně je dědicem po zůstaviteli; vzhledem k tomu, že žalobkyně pak proti zamítnutí tohoto výroku soudem prvního stupně nebrojila, což podle odvolacího soud učinit měla, dospěl odvolací soud k závěru, že ohledně zbývajícího výroku (určujícího právo na povinný díl), není dán naléhavý právní zájem. Přestože to v předmětné věci není významné, podotýká žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné z důvodu chybného právního posouzení. Mezi odborníky na dědické právo totiž existuje jednoznačná shoda na skutečnosti, že nepominutelný dědic s právem na povinný díl není dědicem, neboť je pouze věřitelem pozůstalosti s právem na peněžitou pohledávku odpovídající povinnému dílu. Tomu rovněž z hlediska hmotného práva odpovídá skutečnost, že nepominutelný dědic neodpovídá společně s ostatním dědici za dluhy zůstavitele, ani nenabývá dědický podíl, když mu právě svědčí jen právo na výplatu povinného dílu v penězích. Z hlediska práva procesního pak totéž dokládá skutečnost, že nepominutelný dědic má podle ustanovení § 113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, práva účastníka řízení jen ve velmi omezeném rozsahu. Výrok, který odvolací soud považoval za klíčový, přičemž právě jeho absence jej vedla k zamítnutí předmětné žaloby, je proto dle názoru žalobkyně z hlediska hmotného práva nemožný, neboť nepominutelný dědic s právem na povinný díl není dědicem. Žalobkyně se nicméně po zralé úvaze rozhodla nejít cestou dovolání, nýbrž zažalovat svůj nárok na povinný díl formou žaloby na plnění, a to zejména z toho důvodu, že předmětný postup, tj. žaloba na určení práva na povinný díl, jejíž podání bylo žalobkyni uloženo soudem v řízení o pozůstalosti, není z hlediska ustálené judikatury jednoznačně aprobován jako správný, přičemž i přes zjevnou nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo možné vyloučit, že dovolací soud rozhodnutí potvrdí, a to nikoli z důvodu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž z důvodu věcné správnosti, když by teoreticky mohl vyjít z principu, že tam, kde je možné žalovat na plnění, není možné žalovat na určení. Zejména z tohoto důvodu se tedy žalobkyně rozhodla dále řešit svůj nárok formou žaloby na plnění. S ohledem na nutnost závazného posouzení předběžné otázky spočívající v platnosti vydědění žalobkyně konstatovala, že se svým vyděděním nesouhlasí. Žalobkyně se narodila po krátké známosti mezi jejím otcem a matkou. Matce tenkrát bylo 19 let, čerstvě dokončila střední školu a po první společné dovolené matka otěhotněla. Matka patrně nebyla vzhledem ke svému věku připravena na těhotenství. Z důvodu nedostatku finančních prostředků bydlela matka s otcem od počátku u rodičů matky žalobkyně. Z důvodu neustálých hádek se otec odstěhoval. Po určité době otec podal návrh na rozvod a k rozvodu došlo ke dni 28. 9. 1977. Poté se otec s žalobkyní stýkal sporadicky 1x za 14 dnů za účasti její matky, když schůzky s otcem probíhaly tak, že se jej žalobkyně bála, po celou dobu styku se jí otec posmíval, často ji shazoval, což špatně snášela, a proto se matka s otcem nakonec dohodli na ukončení i tohoto sporadického styku (někdy ve věku cca 8 let žalobkyně). Následně až do věku 18 let se s žalobkyní otec vůbec nestýkal. Vyživovací povinnost ve výši 450 Kč nicméně otec plnil. V 18 letech (v roce 1993) žalobkyní otec kontaktoval, přičemž za to byla ráda, neboť v té době neměla zrovna idylický vztah s matkou a chtěla mít alespoň s jedním z rodičů dobrý vztah. V té době spolu komunikovali a několikrát spolu zašli na kávu, kde žalobkyně otci popisovala svůj dosavadní život. Žalobkyně v tuto dobu rovněž ukončila studium, čímž došlo k ukončení vyživovací povinnosti otce k žalobkyní. Vzhledem k tomu, že na základě rozhodnutí ze dne [datum] byla žalobkyně přijata na rok trvající školu Biskupské centrum slovo boží a po jejím dokončení na vysokou školu Univerzity Karlovy, studijní obor učitelka pro mateřské školy, požádala žalobkyně otce, aby v souladu s předchozím rozhodnutím o výši jejího výživného ve výši 450 Kč měsíčně, ji toto výživné po dobu jejího studia poskytoval. Toto otec nicméně odmítl s tím, že jej má žalobkyně zažalovat. Žalobkyně pro úplnost uvádí, že v průběhu prvního školního roku přestoupila z Pedagogické fakulty UK do 1. ročníku oboru výchovná dramatika na Divadelní fakultě AMU v Praze, kterou následně v roce 1999 dokončila. Poté ještě studovala 2 roky obor kostýmní návrhářství, ale po tuto dobu již otec žalobkyní výživné nehradil a s ohledem na předchozí zkušenost ze soudního projednávání výživného neměla žalobkyně ani chuť po otci výživné znovu požadovat. S ohledem na to, že se žalobkyně odstěhovala od matky a pro studium potřebovala nějaké peněžní prostředky, byla nucena svého otce o výživné zažalovat. Po skončení soudního projednání jejího nároku, kdy se otec proti rozhodnutím odvolával, Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 15 Co 253/95- 41, ze dne 10. 10. 1995, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 331/94, ze dne 27. 10. 1994, a uložil otci hradit žalobkyní výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Od doby, kdy žalobkyně svého otce požádala, aby ji poskytoval výživné po dobu jejího studia na vysoké škole, jakož po celou dobu soudního řízení i po něm, neprojevoval otec o žalobkyní jakýkoli zájem stejně jako v době, kdy se s matkou žalobkyně rozvedl a došlo k ukončení jejich styku cca 1x za 14 dní. S ohledem na chování otce v průběhu řízení o výživném neměla ani žalobkyně chuť otce nadále vyhledávat, když v rámci těchto soudních řízení překrucoval veškeré informace, které mu osobně o svém životě sdělila během několika setkání, které otec po jejich 18 narozeninách inicioval. Žalobkyně si přitom po celou dobu studia přivydělávala brigádami a chování otce považovala za zradu její důvěry, když nechápala, proč zneužil a překrucoval informace, které mu o sobě a svém životě sdělila a odmítá ji platit výživné, které původně požadovala jen ve výši 450 Kč měsíčně. Ve věci vydědění žalobkyně odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá že:„ Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem pro jeho vydědění“. Žalobkyně se domnívala, že se časem vztahy v rodině uklidní. Nikdo ji nikdy nesdělil, že je otec nemocný, a dokonce jí ani její matku (na kterou rodina otce měla kontakt) nikdo nekontaktoval, když otec zemřel. Žalobkyně nebyla ani pozvána na pohřeb. Dodnes např. ani neví příčinu otcova úmrtí. Pokud by ji žalovaný, jenž ji následně v květnu roku 2016 kontaktova