33 C 190/2021-64 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka] a kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] a dále částky [částka] (smluvní pokuty), to vše z titulu úvěru poskytnutého žalované právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] a dodatku ze dne [datum]. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení před podáním žaloby výzvou ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila. 3. Před zahájením prvního jednání ve věci vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět, a to v rozsahu částky tvrzené smluvní pokuty ve výši [částka] a kapitalizovaného úroku ve výši [částka]. Soud proto v tomto rozsahu řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil. 4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru ohledně částky [částka], přičemž žalovaná převzala uvedenou částku v hotovosti (prokázáno uvedenou smlouvou). Nebylo prokázáno, a to i přes písemnou výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované a že by měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o její schopnosti dluh splatit. Žalobkyně k tomu žádné důkazy nepředložila. 6. Nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru ze dne [datum] právě se žalovanou (ať už by se jednalo o samostatnou smlouvu o úvěru, či dodatek ke smlouvě předchozí). Ta sice byla v listině označené jako smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] uvedena svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě ona skutečně projevila vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Z její strany listina nebyla podepsána. Soud proto z této listiny neučinil skutkové zjištění, že by žalovaná projevila vůli uzavřít tvrzenou smlouvu o úvěru ve výši dalších [částka], či že by takto projevila vůli k uzavření dodatku o zvýšení úvěru podle předešlé smlouvy téhož čísla. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla na účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba], dne [datum] (tj. dokonce ještě před datem uzavření údajného dodatku) částku ve výši [částka] a dne [datum] částku ve výši [částka] (prokázáno výpisy z účtu), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovanou (prokázáno sdělením [právnická osoba]). 8. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou žalobkyni (prokázáno dohodou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a potvrzením o přijetí platby ze dne [datum]). Právní předchůdkyně žalobkyně odeslala žalované oznámení o postoupení pohledávky (prokázáno oznámením ze dne [datum] a podacím archem ze dne [datum]). 9. Žalobkyně odeslala žalované výzvu k úhradě dluhu před podáním žaloby (prokázáno výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne [datum] a podacím archem ze dne [datum]). 10. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou o zaplacení upomenula dříve než oznámením o postoupení pohledávky odeslaným dne [datum], neboť ohledně upomínky ze dne [datum] a opakované výzvy k úhradě ze dne [datum] nebyly předloženy žádné doklady o tom, že by byly žalované zaslány a jakým způsobem. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná byla k úhradě dluhu (a v důsledku tedy i k vydání bezdůvodného obohacení) vyzvána teprve oznámením o postoupení pohledávky, které obsahovalo též výzvu k zaplacení a které bylo odesláno dne [datum] (prokázáno oznámením ze dne [datum] a podacím archem ze dne [datum]); jelikož podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, soud dospěl k závěru, že zásilka došla dne [datum]. V oznámení bylo požadováno zaplacení do 10 dnů od obdržení dopisu, tedy fakticky do [datum]. 11. Z nepodepsané tabulky obsahující osobní údaje žalované, z formuláře informací o spotřebitelském úvěru, z obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně a z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně soud žádná pro věc podstatná skutková zjištění neučinil. Žádné další důkazy soud neprovedl, neboť nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly. 12. Po skutkové stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně právě žalované poskytla peněžní prostředky ve výši celkem [částka], avšak neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru ve výši [částka] řádně zkoumala úvěruschopnost žalované jako spotřebitele a že by si opatřila přiměřené informace a podklady umožňující úvěruschopnost posoudit, a dále neprokázala, že by její právní předchůdkyně právě se žalovanou sjednala smlouvu o úvěru ve výši dalších [částka]. Soud proto dospěl k závěru, že žalobou tvrzený dodatek, případně posouzený jako samostatná smlouva o úvěru, ohledně úvěru ve výši dalších [částka] nebyl se žalovanou uzavřena. 13. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru ve výši [částka] řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládal § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů, nelze se tedy paušálně odvolávat na údaje poskytnuté spotřebitelem. Lze též využít databází, jejich prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele (§ 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 15. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 16. Soud přitom má za to, že k této neplatnosti je třeba přihlédnout též z úřední povinnosti, nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru). Ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, Ústavní soud označil„ koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv“ za„ nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle.“ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018,„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18) V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezpochybnil, že odvolací soud přihlédl k neplatnosti smlouvy i bez návrhu, podle § 588 o. z. 17. Byť nešlo o názory vyslovené v souvislosti s aktuálně účinným zákonem o spotřebitelském úvěru, jsou jejich nosné myšlenky přenositelné i do tohoto kontextu, neboť se nijak nezměnila podstata věci, tedy záje