40 C 180/2020-41 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobce se žalobou domáhá zaplacení 234 988 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení dluhu vzniklého ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené účastníky dne [datum]. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru 161 588 Kč, z dluhu na smluvní pokutě ve výši 72 002 Kč a z dluhu na nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. 2. Žalovaný připustil, že dluží žalobci částku 118 316 Kč s tím, že mu žalobce poskytl částku 146 000 Kč a žalovaný mu vrátil pouze částku 27 684 Kč. Nad rámec částky 118 316 Kč navrhl zamítnutí žaloby s tím, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. 3. V podání ze dne [datum] žalobce uvedl, že efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 109,37 % p.a., což odpovídá nominální úrokové sazbě 76,22 % p.a. K úrokové sazbě pak doplnil, že tato činí trojnásobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů z kreditních karet v prosinci 2017. Podle názoru žalobce jsou za nepřiměřené považovány sazby úroku převyšující obvyklou míru čtyřnásobně. 4. Mezi účastníky nebylo sporným, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 146 000 Kč a žalovaný žalobci vrátil pouze částku 27 684 Kč. 5. Důkazy v řízení provedenými zjistil soud následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne [datum] Smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 146 000 Kč s tím, že celková částka úvěru, kterou měl žalovaný žalobci vrátit v 18 měsíčních splátkách po 13 842 Kč, činila částku 249 156 Kč. Mezi stranami bylo ujednáno, že splátky budou žalovaným hrazeny nejpozději do 21. dne příslušného kalendářního měsíce. Současně byla ujednána zápůjční úroková sazba ve výši 109,37 % ročně a RPSN ve výši 109,37 %. Pro případ prodlení žalovaného byť s částí splátky přesahující 65 dnů se stává celá částka automaticky splatnou (čl. 6 smlouvy). Rovněž bylo sjednáno, že pokud žalovaný nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení (čl. 6 smlouvy). Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky vzniká žalobci právo za každou takovou splátku na náhradu nákladů ve výši 200 Kč při prodlení 15 dnů (čl. 6 smlouvy) a dále na smluvní pokutu ve výši 499 Kč při prodlení 30 dnů (čl. 6 smlouvy) (smlouva o úvěru [číslo]). Před uzavřením smlouvy bylo provedeno posouzení úvěruschopnosti žalovaného (hodnocení klienta ze dne [datum], výpis záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum], pracovní smlouva, výplatní páska za měsíc září, říjen a listopad 2017). [příjmení] ve výši 146 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne [datum] a žalovaným byla žalobci uhrazena částka 27 684 Kč, a to dvěma splátkami ve výši 13 842 Kč ze dne [datum] a [datum] (karta klienta den tisku dne [datum]). Žalovaný splátky nehradil řádně a včas, proto byl v průběhu trvání smluvního vztahu žalobcem vyzýván k úhradě dlužných splátek (výzva k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru [datum]). Žalovaný již dále žalobci ničeho na sjednané splátky nezaplatil, proto došlo k automatickému zesplatnění dluhu z úvěru ke dni [datum] (oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum]). Žalovaný byl žalobcem předžalobně upomenut výzvou ze dne [datum] (předžalobní výzva ze dne [datum] včetně kopie podacího archu). Dle výpisu ze systému [příjmení], provozovaného ČNB, pro úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu byla nejvyšší sazba za měsíc prosinec 2017 ve výši 24,19 %, a to u úvěrů úročených z kreditních karet (tabulka ze dne [datum]). Z dalších důkazů v řízení provedených nebyly zjištěny žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí. 6. Lze učinit následující závěr o skutkovém stavu. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následující o.z. Žalovaný nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, proto došlo k zesplatnění úvěru včetně jeho příslušenství v souladu se smlouvou. Soud nemohl v posuzované věci přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši efektivní úrokové sazby 109,37 % ročně a RPSN ve shodné výši. Podle databáze časových řad [příjmení] jako součásti informačního systému [obec] národní banky nepřevyšovaly nejvyšší úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami 24,19 %. Úrok, tak jak byl se smlouvě sjednán, tedy dosahuje více než trojnásobku úroku obvyklého u bankovních subjektů (porovnává-li se nominální úroková sazba 76,22 %), u RPSN pak jde o více než desetinásobek. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 platí, že„ V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. (…) Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že ujednání o výši úroku tedy lze považovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy v případě, že sjednaná výše úroku převyšuje hranici obvyklé výše úroku několikanásobně, nejméně však trojnásobně až čtyřnásobně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). Ke stejnému závěru došel i Finanční arbitr ve svém nálezu ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. FA/SU/707 [číslo], kdy dovodil, že ujednání o výši úroku lze tedy považovat za ujednání v rozporu s dobrými mravy v případě, že sjednaná výše úroku převyšuje hranici obvyklé výše úroku několikanásobně, nejméně však trojnásobně až čtyřnásobně. Žalovaný namítal nepřiměřenou a nemravnou výši úroku. Soudu náleží zkoumat z úřední povinnosti otázku kolize uzavřené smlouvy o úvěru s dobrými mravy, potažmo zákonnými principy na ochranu spotřebitele coby slabší strany. Za situace, kdy si účastníci ujednali roční úrokovou sazbu ve výši 109,37 % a přepočtená nominální úroková sazba 76,22 % ročně dosahuje více než trojnásobku nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami, co se týče úroků u úvěrů z kreditních karet (dle statistiky [obec] národní banky), kdy toto poměřování je v souladu se závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, dospěl soud k závěru, že se takové ujednání příčí dobrým mravům a je třeba jej považovat za absolutně neplatné ve smyslu shora citovaného § 580 o. z. S ohledem na skutečnost, že se navíc jedná o podstatnou náležitost smlouvy o úvěru a takové ujednání nelze od smlouvy oddělit, soud shledává celou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou. V této souvislosti se soud zcela ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze, uvedenými v rozsudku ze dne 24. 9. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, že, s ohledem na podnikatelský záměr žalobce, by žalobce smlouvu o úvěru neuzavřel, pokud by byla úročena pouze obvyklou úrokovou sazbou. Soud tak měl celou smlouvu za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy v souladu s § 580 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z. Vzhledem k uvedeným závěrům pak je žalovaný povinen žalobci vrátit pouze to, co si půjčil, tedy jistinu úvěru (§ 2993 o.z.). Jak bylo v řízení zjištěno a prokázáno, a to i nespornými tvrzeními účastníků, žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu zaplatil žalobci 27 684 Kč. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I., kdy žalovaný je povinen zaplatit žalobci nesplacenou jistinu úvěru. Následně pak soud výrokem II. žalobu zamítl co do částek ve výroku uvedených, neboť žalovaný nárok žalobci ze shora uvedených důvodů nesvědčí. 7. Soud na daný případ aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.). Dle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle § 577 o.z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu je