67 C 190/2026-20 – Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 3. 2. 2026 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 600 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že jí byla postoupena pohledávka z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena dne 6. 11. 2023 mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě úvěrové smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho bankovní účet č. , č. účtu, částka v celkové výši 39 500 Kč, přičemž splatnost úvěru byla sjednána na dobu neurčitou. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou úvěru a svůj dluh neuhradil ani po opakovaných upomínkách ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, byl žalovaný dne 16. 9. 2024 informován o zesplatnění celého úvěru a vyzván k jeho okamžité úhradě. Žalovaný zaplatil na úvěr celkem částku 26 900 Kč, žalobkyně se proto domáhá zaplacení nesplacené jistiny ve výši 12 600 Kč (39 500 Kč – 26 900 Kč) a zákonného úroku z prodlení. Před podáním žaloby vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, přesto nebylo uhrazeno ničeho. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně požadovala od žalovaného doložení příjmu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný.3. Soud ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) a soud ve věci mohl rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř. nevyplývá, že by bylo možné tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy je možné žalobě vyhovět v celém rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze z listinných důkazů postavit najisto, kdy z provedených důkazů byl učiněn závěr o skutkovém ději. Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť i při změně právní kvalifikace jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou bez dalšího podkladem pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o tom, zda žalobě vyhoví nebo ji zamítne. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto.4. Soud ze Smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 6. 11. 2023 zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému možnost čerpat revolvingový úvěr až do limitu 14 020 Kč (citovaná smlouva). Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Soud proto nejdříve posuzoval, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.5. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.6. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.9. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.11. Žalobkyně v žalobě (návrhu na vydání EPR) k posouzení úvěruschopnosti pouze uvedla, že její právní předchůdkyně požadovala po žalovaném doložení příjmu. Žalobkyně doložení příjmu soudu nepředložila, stejně jako netvrdila a nedoložila, jaké konkrétní výdaje žalovaného její právní předchůdkyně zjistila či zda a jakým způsobem ověřovala osobu žalovaného v příslušných rejstřících a databázích. Soud k doplnění tvrzení a důkazů žalobkyni v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nevyzýval, neboť je mu známo, že se žalobkyně domáhá dlouhodobě a pravidelně nároků z titulů úvěrových smluv uzavíraných její právní předchůdkyní, přičemž tyto smlouvy jsou pravidelně shledávány neplatnými pro porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Sama žalobkyně v žalobě připouští, že úvěrová smlouva může být pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti neplatná, když navrhuje alternativně posouzení jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů soud shledal jako neúčelným vyzývat žalobkyni k doplnění jejích tvrzení a přistoupil k rozhodnutí bez nařízení jednání.12. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce – v daném případě žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).14. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem spočívající v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele.15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud již pro nadbytečnost nezkoumal případný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohl