14 C 52/2021-37 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 552 Kč s příslušenstvím přestavující jistinu ve výši 4 000 Kč, nesplacený úrok ve výši 908 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 604 Kč, paušální náhrady za upomínání 150 Kč (v žalobě označenou jako kapitalizovaný úrok) a zákonný úrok z prodlení z částky 4 000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 1. 8. 2019 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný úvěr splatný dne 16. 10. 2019 neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 16. 11. 2020 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ode dne 20. 11. 2020. Žalovaný dluh neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně v návaznosti na usnesení soudu ze dne 28. 6. 2021 [anonymizována dvě slova] [číslo jednací], aby doložila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr (s odkazem. závěry [název soudu] v nálezu ze dne 26. 2. 2019, [anonymizováno] [ústavní nález], či závěry [název soudu] v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, [anonymizováno] [spisová značka]) vzala žalobu co do smluvní pokuty ve výši 1 552 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 058 Kč zpět. V rozsahu zpětvzetí žaloby soud rozhodl o částečném zastavení řízení usnesením [název soudu] č. j. [číslo jednací], ze dne 25. 8. 2021, které nabylo právní moci dne 6. 10. 2021. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Z listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Smlouvou o úvěru bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vystavila smlouvu znějící na jméno žalovaného, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši 4 000 Kč Smlouva o úvěru nebyla žalovaným podepsána. Výpisem z účtu právní předchůdkyně žalobkyně bylo prokázáno, že tato poukázala dne 1. 8. 2019 částku ve výši 4 000 Kč na [anonymizována tři slova] [bankovní účet], jež byl v této době dle sdělení [právnická osoba], ze dne 30. 6. 2021, veden pro žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ihned dopisem ze dne 25. 11. 2019, který byl předán k poštovní přepravě dne 27. 11. 2019. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku s účinností ke dni 20. 11. 2020. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky též v dopise o oznámení postoupení, a taktéž předžalobní upomínkou. 6. Takto zjištěný skutkový stav po právní stránce soud posoudil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o. z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 7. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 8. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a [název soudu]. Jak uvedl [anonymizována dvě slova] Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizována dvě slova] zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl [název soudu] ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném [anonymizována dvě slova] [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 9. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizována dvě slova] Evropské Unie. V tomto konkrétním případě žalobkyně ani přes výzvu soudu ze dne 28. 6. 2021 [anonymizována dvě slova] [číslo jednací] nesdělila a ani nedoložila žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že před uzavřením smlouvy předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Soud tedy uzavřel, jak je již uvedeno výše, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Je-li pak neplatná smlouva, tak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 10. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 4 000 Kč, plnila tak bez právní důvodu a vzniklo jí dle § 2992 o. z. právo na vrácení toho, co plnila. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 4 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal úroky z prodlení z částky 4 000 Kč ode dne 3. 12. 2019 do zaplacení (v období od 3. 12. 2019 do 20. 11. 2020 v kapitalizované výši). 11. Soud žalobu, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 4 000 Kč od 16. 10. 2019 do 2. 12. 2019, zamítl, když splatnost bezdůvodného obohacení nastala až na výzvu právní předchůdkyně žalobkyně, tj. v rámci dopisu ze dne 25. 11. 2019, který byl podán k poštovní přepravě dne 27. 11. 2019. Předmětná písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o. z. dne 2. 12. 2019, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala okamžitě doručením. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 655 Kč, přičemž tato částka představuje 44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 552 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Žalobkyně je v řízení zastoupena advokátem, povin