21 C 210/2021-33 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 490 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o [anonymizováno] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), a žalovaným dne 14. 2. 2017. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci rozhodoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně i žalovaného. Oba byli k prvnímu jednání konanému dne 13. 9. 2021 řádně předvoláni, žalobkyně se omluvila a souhlasila s jednáním ve své nepřítomnosti, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud tak vycházel podle § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z listinných důkazů předložených žalobkyní, které byly u jednání provedeny. 4. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že [anonymizováno] uzavřela s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 14. 2. 2017, v níž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému 1 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku [anonymizováno] vrátit a zaplatit [anonymizováno] za poskytnutí této částky poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 100 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 100 Kč (v žalobním petitu společně uvedeny jako kapitalizovaný úrok ve výši 200 Kč), a to jedinou splátkou splatnou 21. 2. 2017 [anonymizováno] dne 14. 2. 2017 odeslala na účet žalovaného částku 1 000 Kč. Ve smlouvě si strany sjednaly smluvní pokutu 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny, žalobkyně smluvní pokutu vyčíslila částkou 490 Kč za období od 22. 2. 2017 do 27. 6. 2018. Žalovaný na základě uvedené smlouvy žalobkyni ničeho neuhradil. 5. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. 6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 7. Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a směrnice 2008 [číslo], o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (dále jen„ směrnice“). 8. [anonymizováno] a žalovaný uzavřeli smlouvu o [anonymizována dvě slova] ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které [anonymizováno] poskytla žalovanému částku 1 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem 200 Kč do 21. 2. 2017 [anonymizováno] vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. 9. Soud vyšel z toho, že uzavřená smlouva je dle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, neboť žalobkyně neprokázala, že [anonymizováno] zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. 10. [anonymizováno] měla ze zákona povinnost úvěruschopnost zkoumat individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru při poskytování úvěrů zkoumal přiměřeným způsobem reálnou a celkovou majetkovou situaci spotřebitele a k tomuto požadoval doložit příslušné listiny. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve spojení s judikaturou [anonymizováno] dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), čl. 8 směrnice a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoli. S ohledem na citovaný nález proto soud musí zkoumat, zda poskytovatel úvěru prověřil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, že je v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru zakotveno, že tak činí jen k námitce spotřebitele (totéž konstatuje i [anonymizováno] dvůr Evropské Unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK). 11. Žalobkyně neprokázala, že [anonymizováno] zkoumala úvěruschopnost žalovaného. V žalobním návrhu zcela obecně tvrdila, že po podání žádosti o úvěr byla [anonymizováno] posouzena platební schopnost žalovaného, ničeho bližšího však netvrdila a žádné důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila. 12. Zástupce žalobkyně se nedostavil k ústnímu jednání, k němuž byl řádně předvolán, čímž se sám připravil o možnost procesního poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2848/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr. Poskytnutí spotřebitelského úvěru bez řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se s ohledem na cíle předmětné právní úpravy a výše citovanou judikaturu zjevně příčí dobrým mravům, pročež je předmětná smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. 13. Z neplatné smlouvy nevzniklo [anonymizováno] právo na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 100 Kč, smluvního úroku ve výši 100 Kč (označených společně v petitu jako kapitalizovaný úrok) ani smluvní pokuty ve výši 490 Kč; co do těchto částek je tak žaloba bez dalšího nedůvodná. 14. Jelikož je posuzovaná smlouva o [anonymizováno] neplatná, žalovaný se na úkor [anonymizováno] bezdůvodně obohatil o částku 1 000 Kč, neboť ve smyslu § 2991 o. z. obdržel plnění bez právního důvodu (smlouva byla neplatná absolutně, tedy od počátku), a je povinen žalobkyni, na kterou [anonymizováno] své nároky ze smlouvy postoupila ve smyslu § 1879 a násl. o. z., toto bezdůvodné obohacení vydat v rozsahu, ve kterém ke dni vydání rozsudku trvá, tj. ve výši dosud nesplacené jistiny 1 000 Kč. Proto soud žalobě výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl co do 1 000 Kč. 15. Soud přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť ohledně této částky je žalovaný s plněním své povinnosti v prodlení. Jelikož je neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná ujednání o splatnosti, pročež nejsou použitelná pro posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak mohl být splatný nejdříve uplynutím lhůty k plnění stanovené v první prokazatelně doručené výzvě k plnění. Soud proto žalobkyni úrok z prodlení přiznal až od 7. 2. 2020, tj. ode dne následujícího po dni, kterým uplynula lhůta splatnosti stanovená v žalovanému prokazatelně odeslaném oznámení o postoupení pohledávky (oznámení bylo odesláno dne 22. 1. 2020, podle domněnky doby dojití zakotvené v § 573 o. z. došlo do sféry dispozice žalovaného dne 27. 1. 2020, od tohoto data počala běžet v oznámení stanovená 10denní lhůta k plnění, jež uplynula 6. 2. 2020, a od následujícího dne byl žalovaný v prodlení). 16. Jak už bylo řečeno, poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud poskytuje pouze u jednání. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, o možnost být soudem řádně poučena o riziku neunesení svého břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného se sama připravila. Soud není povinen poskytovat poučení žalobkyni písemně, obzvlášť ne tehdy, je-li zastoupena advokátem. 17. Ve zbývajícím rozsahu proto soud ze shora popsaných důvodů žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. 18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že výrokem III. přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu 34 % nákladů řízení z částky 1 368 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 1 490 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. realizovaných