28 C 140/2020-74 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 640 Kč s příslušenstvím přestavující zákonný úrok z prodlení, smluvní úrok, a náhradu nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr do 17. 12. 2017. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes upomínku právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne [datum] svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ode dne [datum]. Žalovaný dluh neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku, žalobkyně tak po žalovaném požadovala poplatek za upomínání ve výši 150 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně v celkové výši 2 640 Kč, smluvní úrok ve výši 3 590 Kč a zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 1 263,30 Kč a od 22. 1. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně podáním ze dne 8. 10. 2020 vzala žalobu částečně co do částky ve výši 2 640 Kč, přestavující smluvní pokutu a částky 3 590 Kč představující smluvní úrok a náhradu nákladů upomínání, zpět. Proto soud řízení co do částky ve výši 2 640 Kč a částky 3 590 Kč v souladu s § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v platném znění, zastavil usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. 4. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny do datové schránky, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla 16 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splatit do dne 17. 12. 2017. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dne 28. 11. 2017. Žalovaný ničeho neuhradil. 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o. z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, ani přes výzvu soudu zaslanou žalobkyni nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou Soudní Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) čl. 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudní dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp. zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 11. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 16 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o. z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 16 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud rozhodl vázán návrhem žalobkyně a přiznal úroky z prodlení z částky 16 000 Kč v kapitalizované výši 1 263,30 Kč a ode dne 22. 1. 2019 do zaplacení. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 612,43 Kč, přičemž tato částka představuje 71,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,8 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 640 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.