46 C 88/2021-67 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 12. 1. 2021 domáhal zadostiučinění za nezákonné stíhání ve výši 30 000 Kč. V návrhu tvrdil, že usnesením o zahájení [anonymizována dvě slova] [stát. instituce], [stát. instituce] [obec] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], [anonymizováno] oddělení, ze dne 7. 3. 2019, č. j.: [anonymizováno] [číslo], bylo proti žalobci zahájeno [anonymizováno] stíhání pro podezření ze spáchání [anonymizováno] ublížení na [anonymizováno] z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Po provedeném přípravném řízení byla státní zástupkyní dne 17. 5. 2019 podána obžaloba. [anonymizováno] příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným za skutek označený v žalobním návrhu. Proti [anonymizováno] příkazu podal žalobce dne 18. 6. 2019 odpor. Rozsudkem [anonymizováno] pro [část Prahy] dne 24.10.2019, sp.zn. [spisová značka] byl žalobce uznán vinným. Proti rozsudku podal žalobce odvolání dne 13. 11. 2019. Rozsudkem [název soudu] ze dne 18. 12. 2019, sp.zn. [spisová značka] byl rozsudek [název soudu] ze dne 24.10.2019 zrušen a [název soudu] znovu rozhodl tak, že žalobce je zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není [anonymizováno] činem. Rozsudek odvolacího soudu byl obhájci žalobce doručen dne 7. 1. 2020. Rozsudek [název soudu] nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 18. 12. 2019. Dne 1. dubna 2020 uplatnil žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím u žalovaného v souladu s ust. § 14 zákona [číslo] o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím (dále také„ [anonymizováno]“). Ke dni podání žaloby žalovaný o nároku nijak nerozhodl, čímž porušil ust. § 15 [anonymizováno], a proto si žalobce nárokuje i zákonný úrok z prodlení od 2. 10. 2020 do zaplacení. S ohledem na shora uvedené se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy na žalovaném soudní cestou, jelikož ani přes předžalobní výzvu ze dne 12. října 2020 nebylo ze strany žalovaného plněno. Vzhledem k tomu, že žalobce byl nedůvodně a nezákonně trestně stíhán, což se projevilo tím, že byl nakonec odvolacím soudem zproštěn obžaloby, požaduje odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla tímto nezákonným trestním stíháním. 2. K podpisu následků v osobní sféře žalobce uvedl, že je osobou bezúhonnou, dosud nebyl nikdy trestně stíhán ani vyšetřován pro podezření z jakéhokoliv [anonymizováno] činu, že po celou dobu trvání trestního stíhání pociťoval stres a obavy o svou budoucnost, jelikož za čin, který mu byl dáván za vinu, trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody v délce až 1 rok nebo zákaz činnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce je již osobou vyššího věku, byla pro něj hrozba samotného odsouzení pro spáchání trestného činu velmi citlivě a intenzivně vnímána, ať už by byl trest jakýkoli, či jednalo-li by se o podmíněné odsouzení. Rovněž tak pro něj byla významnou ta skutečnost, že vůči němu uplatňovala nárok na náhradu škody zdravotní pojišťovna, která hradila léčbu poškozeného. Dále si ani nemohl být jist, zda v případě jeho odsouzení vůči němu nevznese nějaké nároky na odškodnění taktéž samotný poškozený, který se sice do trestního stíhání se svým nárokem nepřihlásil, avšak to nevylučuje možnost, že by případně nějaké nároky mohl uplatňovat následně v civilním řízení za situace, kdy by byl žalobce pravomocně odsouzen. Trestní stíhání se negativně promítlo do soukromého a rodinného života žalobce, zejména tím trpěl ve vztahu ke svému otci a svému synovi, před nimiž se za to, že je proti němu vedeno trestní stíhání, velice styděl. Otec žalobce je již dosti vysokého věku a není na tom [anonymizováno] nejlépe, informace o tom, že je žalobce trestně stíhán, mu velmi psychicky přitížila, což velmi útrpně nesl i žalobce. Intenzitu jeho obav výrazně zhoršilo nepravomocné odsouzení rozsudkem [název soudu] sp. zn. [spisová značka] [název soudu] sice v souladu s ust. § 46 odst. 1 trestního řádu upustil od potrestání, přesto tento rozsudek neblaze ovlivnil osobní status žalobce, protože si byl vědom, že na něj nebude pohlíženo jako na osobu bezúhonnou, přestože nebyl potrestán. Navíc i proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal státní zástupce odvolání, takže hrozba trestu byla nadále reálná až do doby, kdy věc projednal odvolací soud. Žalobce vzhledem ke svému vyššímu věku měl strach o budoucí pracovní uplatnění, z důvodu záznamu v rejstříku trestů. [příjmení] práci nikdy nevykonával a v případě, že by byl pravomocně odsouzen, či by mu byl dokonce uložen trest zákazu činnosti, by tuto práci již stěží mohl vykonávat. Vzhledem k tomu, že v trestním stíhání byly projednávány i okolnosti spojené s pochybeními zaměstnavatele v souvislosti s proškolováním zaměstnanců, kdy žalobce v rámci své obhajoby na tyto nedostatky poukazoval a bránil se z části i tím, že nebyl řádně proškolen, a že dokonce ze strany některých pracovníků zaměstnavatele bylo s dokumenty o proškolení dodatečně manipulováno, resp. byly žalobci dodatečně předloženy k podpisu. I toto mělo významný dopad na vztahy žalobce s ostatními pracovníky v jeho zaměstnání. V průběhu trestního stíhání se žalobci výrazně zhoršil [anonymizováno] stav a následně žalobce odešel do předčasného starobního důchodu, neboť jeho opětovný nástup na pracoviště nebyl s ohledem na shora uvedené reálný a jiné zaměstnání na stejné pozici by vzhledem ke svému předdůchodovému věku již nesehnal. 3. Žalobce dále uvedl k hledisku přiměřenosti zadostiučinění následující. K povaze trestní věci uvedl, že byl stíhán pro [anonymizováno] čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1, tr. zákoníku. Hrozil mu trest odnětí svobody v délce až 1 rok či zákaz činnosti, a nadto povinnost náhrady škody, což mu vzhledem k jeho věku a [anonymizováno] stavu způsobovalo stres a obavy z budoucnosti. K významu postiženého statku uvedl, že trestní stíhání vnímal žalobce jako intenzivní zásah do své osobnostní sféry. Trestním stíháním bylo zasaženo i do jeho důstojnosti, cti a soukromého života, ve vztahu s ním došlo i ke zhoršení [anonymizováno] stavu žalobce a následně ke skončení pracovního poměru a odchodu žalobce do předčasného starobního důchodu. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. IV. ÚS 642/05). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle kterého se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115) Ústavní soud vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy. K okolnostem zproštění obžaloby uvedl, že byl zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) trestního řádu proto, že skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem. Z pohledu judikatury Ústavního soudu se jedná o pro žalobce jeden z nejpříznivějších důvodů zproštění z hlediska posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz např. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05). K délce trestního stíhání uvedl, že k události, jež byla předmětem zkoumání v rámci trestního stíhání, došlo dne 9. 11. 2018. Při této události byl na životě ohrožen spolupracovník žalobce a již to samo o sobě mělo značný negativní dopad na psychiku žalobce ve spojení s tím, že ihned tentýž den se na místo úrazu dostavily hlídky [stát. instituce], které začaly věc vyšetřovat. Již v tento okamžik tedy bylo započato šetření [stát. instituce], následně prověřování, které následně skutečně vyústilo v zahájení trestního stíhání vůči žalobci. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání vůči žalobci bylo vydáno 7. 3. 2019. Zprošťující rozsudek odvolacího soudu byl vynesen dne 18. 12. 2019, tedy po více než 13 měsících od předmětné události a po více než 9 měsících od zahájení trestního stíhání vůči žalobci. Jakkoli tato doba je s ohledem na obvyklou dobu trvání trestního stíhání přiměřená, nelze na druhou stranu pominout, že se jedná o více než rok života člověka, který po celou tuto dobu žil ve stresu a ve vážných obavách o svou reputaci, o své živobytí, o svůj další osud. K formě a výši zadostiučinění žalobce uvedl, že jak bylo již opakovaně judikováno, již samotná existence trestního řízení může zakládat nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, a to zejména v případě, že se jedná o obvinění„ liché“, tedy že se skutek, pro který byl žalobce obviněn, nestal, nebo není trestným činem (srov. např. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05). Žalobce pociťoval význam