59 C 257/2021-74 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 3. 4. 2020, podanou u [název soudu], postoupenou z důvodu místní příslušnosti [název soudu] dne 30. 9. 2021, domáhala na jiné osobě než žalované zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřela s touto osobou dne 12. 3. 2014 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla poskytnuta částka 2 000 Kč. Žadatelka se zavázala poskytnutou částku vč. poplatku vrátit do 8. 4. 2014, avšak neučinila tak, a předmětnou částku nezaplatila nejen ve lhůtě splatnosti, ale ani později. Žalobkyně požaduje výhradně jistinu poskytnuté částky. Dlužná částka nebyla uhrazena ani v návaznosti na předžalobní upomínku. S ohledem na skutečnost, že bylo zjištěno, že majitelem předmětného bankovního účtu je osoba odlišná od osoby, která byla v žalobě označena, učinila žalobkyně návrh na záměnu účastníků, čemuž bylo usnesením [název soudu], č. j. [číslo jednací] ze dne 16. 3. 2021, vyhověno. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na [země], žalovaná je státní příslušnicí ČR a bydlí v ČR, pravomoc českých soudů vyplývá z čl. 4 Nařízení EU [číslo]. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud věc projednal za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) tedy bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastnice řízení s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasily (žalovaná ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř.). Při svém rozhodování ve věci soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných na základě listinných důkazů předložených žalobkyní, jelikož se žalovaná nikterak nevyjádřila, ani žádné důkazy nepředložila. Soud dospěl k následujícím zjištěním: Soud z hlediska skutkového stavu věci dospěl k závěru, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti [právnická osoba], byla zaslána žalované částka ve výši 2 000 Kč. Soud má sice za prokázané, že částka ve výši 2 000 Kč byla žalované poskytnuta, avšak nikoliv z titulu smlouvy o zápůjčce. Nárok žalobkyně na zaplacení poskytnuté částky soud žalobkyni přiznal, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ke znění podmínek (standardní podmínky úvěrové smlouvy) soud uvádí, že by i v případě posuzování, že došlo platně k uzavření smlouvy, ujednání o volbě maltského práva shledával neplatným, a to s ohledem na skutečnost, že by smlouva byla uzavřena se spotřebitelem a ujednání o právu je neurčité, když se hovoří pouze o„ maltském právu“, nikde není uvedeno, jaké konkrétní zákony se použijí a zmínka o §§ 386 a 440 maltského zákona je bez uvedení konkrétního zákona nepřijatelná. Nejen běžný spotřebitel, ale i též právně vzdělané osoby usídlené v jiném státě nemají obvykle povědomost o zákonech jiného státu a nelze po nich požadovat, aby se řídili ustanoveními zákonů, o nichž ostatně ani neví, jaké konkrétní zákony to jsou a jejich znění jim není známo/nebylo předestřeno. S ohledem na tuto skutečnost shledává soud volbu maltského práva neplatnou a posuzuje věc dle českého právního řádu. Soud nemá za prokázané, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce (v některých přílohách označeno jako smlouva o úvěru/úvěrové podmínky). Předmětná smlouva není žalovanou ani žalobkyní podepsána, kdy způsob uzavření údajné smlouvy nelze považovat za právně relevantní způsob uzavření smlouvy, neboť z něj není možné dovodit, že se jednalo o projev vůle žalované k uzavření smlouvy. Předloženými důkazy nemohl soud vzít za prokázané, že smlouva mezi žalovanou a žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní byla skutečně uzavřena, když spis obsahuje jako důkazy toliko sjetiny z počítače žalobkyně a žádný z důkazů nebyl signován žalovanou. Smlouva nebyla vyhotovena v písemné podobě, proto na ní chybí podpis žalované. Smlouvu samozřejmě lze uzavřít pomocí prostředků komunikace na dálku, musí však být prokázáno, že k uzavření smlouvy skutečně došlo. Tvrzená smlouva by byla smlouvou o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z.“), když podstatou smlouvy je, že jedna ze stran smlouvy přenechá druhé straně smlouvy peněžní prostředky, tedy zastupitelnou věc, aby s ní tato nakládala podle své libosti a po čase vrátila věc stejného druhu spolu s úroky (označeno jako poplatky, avšak povahou se jedná o úroky). Smlouva o úvěru je reálný kontrakt, tzn. že žalobkyně musí prokázat, že uzavřela smlouvu. Postoupení pohledávky na žalobkyni posoudil soud podle § 1887 o.z. S ohledem na shora uvedené soud přiznal žalobkyní požadovaný nárok, avšak z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., neboť jak bylo uvedeno shora, z ničeho nevyplývá, že by byla skutečně mezi žalobkyní a žalovanou sjednána úvěrová smlouva, resp. tvrzená smlouva o zápůjčce. S ohledem na skutečnost, že žalované byly peněžní prostředky převedeny na účet, žalovaná dlužnou částku neuhradila a byla v řízení nečinná (netvrdila a neprokazovala, že by předmětnou částku, či její část, již uhradila), zavázal ji soud k úhradě, a to včetně příslušenství, tedy zákonného úroku z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z., s tím, že výše úroku je specifikovaná § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž počátek prodlení s ohledem na posouzení o bezdůvodném obohacení stanovil soud po uplynutí lhůty 7 dnů od data, kdy bylo žalované doručeno usnesení o záměně účastníků spolu s žalobou. Protože část zákonného úroku z prodlení z částky 2 000 Kč, požadovaná žalobkyní za období od 9. 4. 2014 do 12. 4. 2021, nebyla v návaznosti na výše uvedené po právu, soud žalobu v této části zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč, kterou je zástupkyně žalobkyně povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně a lhůty k plnění uvedené ve výrocích I. a III. stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.