17 C 335/2021-33 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 3. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 488 Kč s úrokem z prodlení z částky 16 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně a kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 766,58 Kč (tj. za dobu od 4.7.2019 do 10.8.2020 z částky 16 000 Kč). Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřel dne 3. 6. 2019 žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr včetně příslušenství do 3. 7. 2019, nicméně na něj nesplatil ničeho. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na smluvní pokutu dle smlouvy ve výši 6 448 Kč, tj. ve výši 0,1% z dlužné jistiny za každý den prodlení od 4. 7. 2019 do 10. 8. 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila dne 19. 8. 2020 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ode dne 28. 8. 2020. Žalovaný dluh neuhradila ani v návaznosti na předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Podáním ze dne 8. 3. 2022 žalobkyně vzala svoji žalobu co do částky 6 448 Kč představující smluvní pokutu částečně zpět. Proto soud řízení co do této částečně v souladu s § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), v platném znění, výrokem I. rozsudku zastavil. 4. Soud jednal v nepřítomnosti účastníků, neboť žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil. 5. Z níže uvedený důkazů zjistil soud tento skutkový stav. 6. Z výpisu z Obchodního rejstříku má soud za prokázané, že žalobkyně je existující právnickou osobou. Smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou mezi [právnická osoba], [IČO] a žalovaným dne 3.6.2019 bylo sjednáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému spotřebitelský úvěr 4 000 Kč splatný 3. 7. 2019. Prakticky identickou smlouvou se shodným číslem datovanou 7. 6. 2019 bylo sjednáno, že úvěr bude poskytnut ve výši 16 000 Kč, splatnost byla nadále 3. 7. 2019 (prokázáno předmětnými smlouvami). Z výpisu z účtu vedeného u [obec] spořitelny bylo prokázáno, že dne byla na účet sjednaný ve výše uvedené smlouvě, ze kterého dne 3. 6. 2019 přišla verifikační platba 0,01 Kč se jménem žalovaného, poskytnuta dne 3. 6. 2019 částka 4 000 Kč, dne 6. 6. 2019 částka 4 000 Kč a 7.6.2019 částka 8 000 Kč (prokázáno výpisy z účtů vztahujícími se k uvedeným datům a částkám). Z přípisu [právnická osoba] ze dne 18. 3. 2022 bylo prokázáno, že účet [bankovní účet], na který byly výše uvedené platby zaslány je skutečně účtem žalovaného a v měsíci červnu 2019 na něj byly připsány 3 platby od [webová adresa] Dohodou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba], [IČO] a žalobkyní 19. 8. 2020 a její přílohou se specifikací pohledávky žalovaného a potvrzením o přijetí platby za prodané portfolio bylo prokázáno, že žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni. Z oznámení postoupení pohledávky z 8. 9. 2020 a podacího archu z 9. 9. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky a vyzvala žalovaného k úhradě, avšak na adrese [ulice a číslo], která ve výše uvedené smluvní dokumentaci nikterak nefigurovala. Z výzvy před podáním žaloby datované 9.3.2021 a podacího archu ze dne 11.3.2021 měl soud za prokázané, že na výše uvedenou adresu byla žalovanému zaslána 11.3.2021 též předžalobní výzva. Z obchodních podmínek [právnická osoba], soud nezjistil žádné pro rozhodnutí ve věci relevantní informace. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 11. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 12. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 16 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí částku 16 000 Kč. Žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o zaslané výzvy, v řízení bylo prokázáno, že žalovanému nebyly zasílány na adresu uvedenou ve smlouvě, ale na adresu [ulice a číslo], která ve smluvní dokumentaci nikterak nefiguruje a ze strany žalobce nebylo doloženo, že by ji žalovaný jako kontaktní adresu nahlásil (dle výpisu z evidence obyvatel se jedná o původní adresu trvalého pobytu žalovaného do roku 2012). soud proto nemohl vycházet z doložených výzev žalovanému, neboť z důkazů nevyplynulo, že by byly zasílány na aktuální adresu žalovaného ať již kontaktní či trvalou. s ohledem na uvedené přiznal nárok na úrok z prodlení až dnem následujícím po doručení žaloby žalovanému, ke kterému došlo uložením na adrese trvalého pobytu, dnem 6.12.2021. Úrok z prodlení z částky 16 000 Kč proto žalobkyni soud přiznal až ode dne následujícího, tj. od 7.12.2021 ve výši 8,5 % ročně a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. a náhradu přiznal žalobkyni podle míry úspěchu ve věci 22,84 % (tj. 61,42 %: 38,58 %) když její úspěch z celkové žalované částky vyčíslené včetně příslušenství (srov. např. nález [ústavní nález]) ve výši 26 773,09 Kč spočíval v částce 16 000 Kč jistiny a úroku 8,5 % ročně z této částky za dobu od 7.12.2021 vyčísleného do rozhodnutí ve věci dne 5.4.2022 v částce 443,40 Kč. Neúspěch žalované pak dle § 146 odst. 2 o.s.ř. představuje částka 6 448 Kč, co do které učinila žalobkyně zpětvzetí, kdy procesní zavinění bylo na její straně, a dále částka kapitalizovaného úroku 1 766,58 Kč, úrok z částky 16 000 Kč ve výši 10 % ročně od 29.8.2020 do 6.12.2021 ve výši