17 C 362/2021-44 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 12. 2021 domáhala vůči žalovaným, aby jim soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 132 336 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku nájemného a záloh na služby za období listopad 2020 až září 2021. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovanými uzavřela dne 28. 8. 2019 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] umístěného v budově [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], obec Praha. Nájemné si strany sjednaly ve výši 8 093 Kč, poplatek za vybavení prostor ve výši 123 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 4 888 Kč měsíčně. Splatnost nájemného a záloh byla stanovena k poslednímu dni daného měsíce. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 8. 2020 a navzdory žádosti žalovaných její platnost nebyla prodloužena. Žalované byt k tomuto datu nepředaly a nadále ho užívaly bez právního důvodu. Žalovaným byla za měsíce listopad 2020 až září 2021 předepsána částka 13 104 Kč měsíčně, žalované však uhradily toliko 11 808 Kč za měsíc listopad 2020. Zbylou částku ve výši 132 336 Kč žalované neuhradily navzdory předžalobní upomínce. 2. Žalované se k žalobě nevyjádřily. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha, jehož součástí je budova [adresa], vše zapsáno na [list vlastnictví] (výpisem z katastru nemovitostí). 5. Žalobkyně jakožto pronajímatelka uzavřela s žalovanými jakožto nájemkyněmi dne 28. 8. 2019 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem bytu [číslo] umístěného v budově [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], obec Praha. V čl. 6 nájemní smlouvy si strany sjednaly nájemné ve výši stanovené v „ Evidenčním listě“ ve výši 13 104 Kč měsíčně, z čeho nájemné činilo 8 093 Kč, poplatek za vybavení prostor 123 Kč měsíčně, a zálohy na služby 4 888 Kč měsíčně. Splatnost nájemného a záloh byla stanovena k poslednímu dni daného měsíce. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 8. 2020 a nabyla platnosti dnem, kdy byla podepsána oběma smluvními stranami (nájemní smlouvou ze dne 28. 8. 2019, evidenčním listem ze dne 1. 11. 2020 a ze dne 1. 1. 2021). 6. Žalované požádaly dne 14. 9. 2020 o prodloužení nájmu bytu, jejich žádost však byla zamítnuta usnesením Rady Městské části [obec a číslo] ze dne 3. 11. 2020 (žádostí o prodloužení nájmu bytu ze dne 14. 9. 2020, usnesením Rady Městské části [obec a číslo] ze dne 3. 11. 2020). Žalobkyně žalované vyzvala k vyklizení bytu dopisem ze dne 9. 11. 2020 (nesouhlasem s uzavřením smlouvy o nájmu bytu ze dne 9. 11. 2020). Za období od listopadu 2020 do září 2021 činí dlužná částka 132 336 Kč (11 x 13 104 Kč), žalované z nájemného za listopad 2020 uhradili 11 808 Kč. Zbývající dluh žalované neuhradily navzdory předžalobní výzvě, která se dostala do sféry jejich dispozice (2x výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 21. 10. 2021 s dodejkami). 7. Soud nemá důvod pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalované soudu žádné důkazy nepředložily, žalobou uplatněný nárok nesporovaly a uhrazení dlužné částky netvrdily. 8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 9. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 10. Podle § 2251 odst. 1 o. z. nájemce platí nájemné předem na každý měsíc nebo na jiné ujednané platební období, nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl-li ujednán den pozdější. Společně s nájemným platí nájemce zálohy nebo náklady na služby, které zajišťuje pronajímatel; o těchto zálohách a nákladech platí § 2253 obdobně. 11. Podle § 2295 o. z. pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. 12. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Žalobkyně se žalovanými uzavřela nájemní smlouvu ve smyslu § 2201 a násl. o. z., na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovaným k dočasnému užívání byt a žalované se za užívání bytu zavázaly platit nájemné spolu se zálohami na služby. Nájemné bylo sjednáno ve výši 8 216 Kč (nájemné 8 093 Kč a vybavení prostoru 123 Kč), zálohy na služby ve výši 4 888 Kč. Nájemní vztah skončil ke dni 31. 8. 2020, žalované však byt k výzvě žalobkyně nevyklidily a nadále ho užívaly. Žalobkyně má proto v souladu s § 2295 o. z. nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného za období od listopadu 2020 do září 2021 v celkové výši 132 336 Kč. Vzhledem k tomu, že žalované uhrazení dluhu netvrdily a ani v této souvislosti nenavrhly žádné důkazy, soud má nárok žalobkyně za prokázaný (srov. § 133 o. s. ř.). 15. Žalované se dostaly do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, žalobkyně tak má právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z., ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Úroky z prodlení požaduje žalobkyně od marného uplynutí lhůty k plnění stanovené předžalobní výzvou ze dne 4. 11. 2021, tj. od 20. 11. 2021. 16. Pro úplnost soud dodává, že povinnost uhradit dlužnou částku uložil žalovaným společně a nerozdílně, neboť z obsahu žaloby a předložených listin vyplynulo, že žalované byly ke splnění dluhu solidárně zavázány. Takto soud postupoval navzdory skutečnosti, že žalobkyně v petitu žaloby výslovně nespecifikovala, o jaký typ společného závazku se jedná, neboť soud není vázán právním posouzením účastníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1168/2015). 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 217 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 617 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (předžalobní upomínka, sepis a podání žaloby). 18. Soud ohledně přiznaného nároku na náhradu nákladů řízení žalobkyni vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2020 pod sp. zn. IV. ÚS 2434/19, podle něhož„ Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud„ prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. V opačném případě soud nedodrží ústavní požadavek náležitého odůvodnění plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“. Po zhodnocení soud dospěl k závěru, že případ nebyl skutkově ani právně natolik složitý, aby byla [název žalobkyně] nucena najmout si externího právního zástupce, neboť nepochybně osoby s právnickým vzděláním zaměstnává a ty jsou schopny žalobu sepsat samy. S ohledem k výše uvedenému proto soud přiznal žalobkyni pouze náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř., které vypočetl podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákla