18 C 54/2022-68 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně výslovně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 2. Jelikož předmětem tohoto řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky), soud se ve smyslu ust. § 157 odst. 4 a § 202 odst. 2 o. s. ř. omezil při odůvodnění rozhodnutí pouze na předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. 3. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 290 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 12. 2020, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“)) žalovanému částku 1 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit do dne 9. 1. 2021. Žalovaný se rovněž zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 290 Kč. Žalobkyně si tak v řízení nárokovala částku 1290 Kč s příslušenstvím, která se skládala z částky 1 000 Kč (jistina úvěru) a částky 290 Kč (poplatek za poskytnutí úvěru). 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé (smlouva o úvěru [číslo] oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 7. 2021 s podacím lístkem, výpis k účtu [číslo] ze dne 9. 2. 2016, výpis k účtu [číslo] ze dne 10. 12. 2020, výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 15. 7. 2021 s podacím lístkem): Mezi právní předchůdkyní žalobkyně v postavení podnikatele a žalovaným v postavení spotřebitele byla dne 10. 12. 2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 1 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit ve lhůtě 30 dnů, tedy do 9. 1. 2021 za poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 290 Kč. Roční úroková sazba tak činila 352,83 %. Žalovaný byl k vrácení dluhu vyzván dne 15. 7. 2021. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dne 15. 7. 2021. 5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: Smlouva [číslo] ze dne 10. 12. 2020 je smlouvou o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 580 o. z., a to pokud jde o sjednaný úrok ve výši 352,83 % p.a. ročně (poplatek ve výši 290 Kč soud posoudil kapitalizovaný úrok z úvěru, jelikož se jedná o cenu poskytnutých peněz za období jednoho měsíce). Průměrná úroková sazba za období prosince roku 2020 činila 9,58 % p.a. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu úroků z úvěru poskytovaných bankami tedy více než třicetišestinásobně, nemravnost takového ujednání je tedy zcela zjevná. 6. Neplatné ujednání o úroku pak ve smyslu ust. § 576 o. z. nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Nahrazením neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž za těchto okolností nebyl rozpor s dobrými mravy odstraněn. Taková interpretace je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11.2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C -349/18 – C -351/18). 7. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru v rámci implementace směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES zakotvuje princip odpovědného půjčování („ responsible lending“). Ústavní soud v souvislosti s tímto principem dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/2018). Soudy mají poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (viz cit. rozhodnutí). Rovněž podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK) mají soudy z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. 8. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 o. z. a práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle ust. § 2991 o. z., neboť se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Na základě výše uvedeného soud tedy žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I., která odpovídá poskytnuté jistině. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči němu rovněž nárok na úroky z prodlení podle ust. § 1970 o. z. Výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného pak nastalo nejpozději dnem 24. 7. 2021, neboť soud má za to, že nejpozději dnem 20. 7. 2021 (úterý) se do sféry jeho dispozice dostala zaslaná výzva k úhradě dluhu (§ 573 o. z.) do 3 dnů od doručení této výzvy, tedy do 23. 7. 2021. Další nároky žalobkyně pak soud výrokem II. jako nedůvodné zamítl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 819,55 Kč, přičemž tato částka představuje 55,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,52 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22,48 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 290 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaná uplatňuje své skutkově i právně obdobné nároky na ustáleném vzoru a že návrhy se v konkrétních případech liší pouze částkami a daty. Pohledem recentní judikatury se tak jedná o tzv. formulářovou žalobu, tedy návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, přičemž základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je v podstatě totožný. Sepsání takové žaloby představuje úkon právní služby v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Jinak představuje spíše než provedení úkonu právní služby administrativní úkon (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 nebo ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11).