46 C 205/2021-52 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 26. 11. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 500,37 Kč s příslušenstvím přestavující zákonný úrok. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o [anonymizováno] úvěru [číslo] uzavřené dne 28. 11. 2018 mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 313 Kč. Jelikož žalovaný dluh nesplácel řádně a včas, zesplatnila mu jej právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 30. 6. 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 7. 7. 2020 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ode dne 15. 7. 2020. Žalovaný dluh neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku, žalobkyně tak po žalovanému požadovala kromě jistiny ve výši 8 605,76 Kč, poplatek ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 111,60 Kč, náklady vymáhání ve výši 50 Kč, úrok ve výši 1 031,01 Kč, pojistné ve výši 102 Kč a zákonný úrok z prodlení od 1. 7. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně z jednání před soudem konaného dne 27. 1. 2022 omluvila a souhlasila s jednáním soudu bez její účasti. 4. Žalovaný ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř., když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Smlouvou o [anonymizováno] úvěru a smlouvu o [anonymizováno] úvěru bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 28. 11. 2018 s žalovaným smlouvy, jejichž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši 10 313 Kč na koupi zboží. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že jeho příjem činí 15 870 Kč a náklady činí 5 500 Kč – nájemné + ostatní (prokázáno smlouvou o klasickém úvěru [číslo] smlouvou o [anonymizováno] úvěru ze dne 28. 11. 2018). Dne 29. 11. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 313 Kč (prokázáno výpisem z úvěrového účtu [číslo] za období od 29. 11. 2018 do 15. 5. 2020). Právní předchůdkyně žalobkyně odstoupila od smlouvy ke dni 30. 6. 2020 (prokázáno odstoupením od smlouvy ze dne 26. 5. 2020 a poštovním podacím archem ze dne 26. 5. 2020) Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku s účinností ke dni 15. 7. 2020 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. 7. 2020, potvrzením o přijetí úplaty a předávacím protokolem včetně seznamu postoupených pohledávek). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dní ode dne doručení dopisu o oznámení postoupení, který dala k poštovní přepravě dne 23. 7. 2020, a též předžalobní upomínkou ze dne 23. 7. 2020 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 23. 7. 2020, předžalobní výzvou ze dne 23. 7. 2020 a poštovním podacím archem ze dne 23. 7. 2020). 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když v řízení bylo prokázáno, že vycházela pouze z tvrzení žalovaného uvedených ve smlouvě o úvěru. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ve spojení s konstantní judikaturou [anonymizována dvě slova] Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle [anonymizováno] dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 4129/18 to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i [anonymizována dvě slova] Evropské Unie. 11. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z. 12. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 13. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 10 313 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 8 605,76 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení z částky 8 605,76 Kč ode dne 3. 8. 2020 do zaplacení. 14. Soud žalobu s ohledem na výše uvedené, co do částky ve výši 1 894,61 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 450,37 Kč od 1. 7. 2020 do 2. 8. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 894,61 Kč od 3. 8. 2020 do zaplacení. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 439,48 Kč, přičemž tato částka představuje 63,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,96 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,04 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 500,37 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.