5 C 102/2022-31 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala po žalované zaplacení částky 2 900 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila smlouvou o zápůjčce ze dne 12.9.2014, kterou uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 2 900 Kč, a žalovaná se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit do data splatnosti, kterým byl určen den 17.10.2014. Dne 21. 12. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla pohledávka za žalovanou, o čemž byla žalovaná informována. Žalovaná ani přes výzvy žalobkyně dosud neuhradila ničeho. 2. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Kyperské republice, žalovaná je státním občanem České republiky s bydlištěm v České republice, mezinárodní příslušnost českých soudů je dána bydlištěm žalovaného v souladu s čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012. Rozhodné právo je právo české v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008. 3. Jelikož ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a o. s. ř. vyzval usnesením žalovanou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil ji, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalované doručena dne 1. 10. 2022. Na tu to výzvu nebylo ze strany žalované do současné doby nijak reagováno. Žalobkyně vyslovila souhlas s rohodnutím ve věci bez nařízení jednání již předem v předmětné žalobě. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 4. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění (bez příslušenství – úroků z prodlení) nepřevyšující částku 10 000 Kč (bagatelní spor, § 157 odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na §202 odst. 2 o. s. ř.), soud se omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. 5. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 2 900 Kč převodem na bankovní účet a žalovaná se zavázal do data splatnosti, tj. do 17.10.2014 peněžní prostředky vrátit (Smlouvou ze dne 12.9. 2014; [jméno] application info, Platební informací: Výpisem účtu právní předchůdkyně žalobkyně na částku 2 900 Kč; Výpisem z účtu prokazující provedenou platbu). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni dne 21. 12. 2017, přičemž tuto skutečnost právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dopisem ze dne 18.1.2018 sdělila (Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017; Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18.1.2018 včetně poštovního podacího archu ze dne 25. 1. 2019). Žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení dluhu před podáním žaloby dopisem dne 13.12.2019, žalovaná neuhradila ničeho (Předžalobní výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 13.12.2019 vč. Podacího archu ze dne 17.12.2019). 6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 7. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Mezi účastníky řízení byla uzavřena úvěrová smlouva ve smyslu § 2395 a násl. o.z., a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky. Uzavřením smlouvy o úvěru vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni po uplynutí dohodnuté doby poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednaný poplatek. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Soudní dvůr EU se zabýval předběžnou otázkou týkající povinnosti vnitrostátního soudu posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, který ve svém rozsudku č. C [číslo], ze dne 5. 3. 2020, rozhodl, že je povinností vnitrostátního soudu,„ …aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 13. S ohledem na citované rozhodnutí Soudního dvora EU je povinností soudu zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Avšak ze žalobkyní tvrzených skutečností vyplývá, že nedisponuje doklady o prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, z čehož plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost nesplnila, přesto žalovanému vyplatila částku 7 000 Kč dne 13. 7. 2015. 14. Dle § 588 věty prvé o. z., platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Dle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 17. Soud má za prokázané, že žalovaný a žalobkyně uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované vyplacena částka 2 900 Kč a tuto žalovaná v plné výši nevrátil. V řízení ovšem nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Na základě již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 tak soud z úřední povinnosti toto posoudil jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné smlouvy o zápůjčce. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila, proto v souladu s § 2991 o. z. je žalovaná povinna vydat částku 2 900 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni coby postupníka v souladu s § 1879 a násl. o.z., což bylo žalované oznámeno. 18. O příslušenství pohledávky bylo rozhodnuto v souladu s § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Za počátek prodlení však soud určil den následující po doručení oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě. Má se tedy za to, že žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění doručením této výzvy dne 28. 1. 2019, tj. dle § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání zásilky dne 25. 1. 2019. Dle § 1958 odst. 2 o. z. nastala splatnost dluhu žalované první den poté, kdy byl vyzván k plnění, tj. 29. 1. 2019, a od dalšího dne, tj. 30. 1. 2019, žalobkyni náleží úrok z prodlení v zákonné výši. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná z převážné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 089 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z částky 600 Kč, kterou je ža