59 C 293/2021-20 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 24. 5. 2021, doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 30. 11. 2021, domáhala na žalovaném zaplacení částky 1 380 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně (společností [anonymizováno] [právnická osoba], která pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřel smlouvu o poskytování služeb. Žalovaný využil technických možností své [příjmení] karty a komunikační sítě právní předchůdkyně žalobkyně a jejich prostřednictvím si objednal služby třetích osob. Cena, kterou byl žalovaný povinen za poskytnuté služby v období od 13. 2. 2018 do 12. 3. 2018 uhradit, činila 378 Kč (fakturováno fakturou [číslo] – platební služby m-platba a zprostředkovatelský poplatek) a za období od 13. 4. 2018 do 12. 5. 2018 činila částka k úhradě 702 Kč (fakturováno fakturou [číslo] platební služby m-platba a zprostředkovatelský poplatek). Žalovaný cenu za poskytnuté služby neuhradil ani v návaznosti na upomínku žalobkyně. Žalobkyně požaduje též částku 300 Kč představující náklady na vymáhání s tím, že se jedná o rozpočet režijních nákladů mezi jednotlivé pohledávky, k čemuž dokládá ceník. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalovaný není státním příslušníkem ČR, avšak v ČR bydlí, pravomoc českých soudů vyplývá z čl. 4 Nařízení EU [číslo]. 4. Soud věc projednal za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), tedy bez nařízení jednání, neboť věc lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalovaný ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř.). 5. Soud z hlediska skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně platně uzavřeli dne 21. 2. 2018 smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací (zákaznická smlouva [číslo] pro účastnické telefonní [číslo] právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatel služeb elektronických komunikací poskytovala žalovanému„ služby třetích stran“ dle ust. § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a žalovaný tak byl povinen hradit cenu těchto služeb dle všeobecných obchodních podmínek. Žalovaný využil služeb třetích stran (podrobnými výpisy služeb) a právní předchůdkyně žalobkyně jej fakturou [číslo] ze dne 13. 5. 2018, splatnou dne 27. 5. 2018 vyzvala k úhradě částky v celkové výši 2 348 Kč, přičemž za poskytnuté služby třetích stran vč. poplatku byla fakturována částka 702 Kč; fakturou [číslo] ze dne 13. 3. 2018, splatnou dne 27. 3. 2018 byl žalovaný vyzván k úhradě částky v celkové výši 732 Kč, přičemž za poskytnuté služby třetích stran vč. poplatku byla fakturována částka 378 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně platně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 30. 11. 2020. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně, a neprokázal, že by předmětnou částku (či její část) uhradil. 6. Podle ustanovení § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění k datu uzavření předmětné smlouvy, je službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací. 7. V posuzovaném případě je zřejmé, že došlo k uzavření účastnické smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací (tuto smlouvu soud posuzuje jako nepojmenovanou smlouvu dle ust. § 1724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, dále jen„ o.z.“). Součástí smlouvy jsou i všeobecné podmínky. Žalovanému byla přidělena na základě této smlouvy [příjmení] karta, jejímž prostřednictvím žalovaný objednával služby třetích stran. Právní předchůdkyně žalobkyně není poskytovatelem těchto služeb, je však jejich zprostředkovatelem. Pravomoc soudu se opírá o usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (usnesení čj. [anonymizováno] [číslo] ze dne 26.10.2010 a usnesení [číslo jednací] ze dne 29.11.2012). 8. Soud má za prokázané, že žalovaný služby třetích stran objednal, tyto mu byly poskytnuty a žalovaný je tak povinen tyto služby zaplatit. Soud shledal žalobu důvodnou co do nároku na vyúčtované služby třetích stran, tudíž rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalobkyni přiznal dlužnou částku spolu s úroky z prodlení (v souladu s ust. § 513, § 1968 a § 1970 o.z.), ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti vystavených faktur. Pohledávka byla postoupena žalobkyni v souladu s ust. § 1879 a násl. o.z. 9. Výrokem II. tohoto rozsudku však soud zamítl žalobu co do částky 300 Kč představující náklady za vymáhání. Ze smlouvy žalovaného s předchůdkyní žalobkyně povinnost žalované hradit tyto náklady nevyplývá. Pakliže má žalobkyně určitý mechanismus, jakým si rozpočítává náklady na vymáhání, nemůže toto jít k tíži osob, které uzavřely smlouvy s právní předchůdkyní žalobkyně a s žádnou takovouto budoucí povinností nebyly srozuměny. Nad rámec soud uvádí, že pakliže by smlouva obsahovala povinnost spotřebitele (tj. žalovaného) hradit paušální náklady za zaslání upomínky, resp. hradit náklady za vymáhání v případě porušení povinností, když poskytovatel/zprostředkovatel služeb (právní předchůdkyně žalobkyně) žádnou takovou povinnost v případě porušení svých povinností nemá, ujednání by zakládalo významnou nerovnováhu v právech a povinnost stran k újmě spotřebitele, a k takovému ujednání by se podle § 1813 o. z. a § 1815 o. z. nepřihlíženo (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia [název soudu] ze dne 11. 12. 2013 [stanovisko NS]). 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 841,58 Kč, přičemž tato částka představuje 56,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,26 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21,74 %). Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 380 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč, kterou je zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právního zástupce žalobkyně. 11. Lhůty k plnění uvedené ve výrocích I. a III. stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.