6 C 39/2022-26 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 6. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 241,40 Kč s příslušenstvím přestavující zákonný úrok z prodlení. Dle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. 12. 2018 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr včetně poplatku ve výši 2 941,40 Kč do 2. 1. 2019. Žalovaný ničeho neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila dne 19. 11. 2021 svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dluh neuhradil ani v návaznosti na předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobkyně z jednání před soudem konaného dne 10. 2. 2023 omluvila a souhlasila s jednáním soudu bez její účasti. 4. Žalovaný ač řádně předvolán, se k jednání soudu nedostavil, ani včas nepožádal o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř., když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 5. Smlouvou o úvěru bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vystavila smlouvu znějící na jméno žalovaného, jejichž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně, a to ve výši 10 000 Kč Smlouva o úvěru nebyla žalovaným podepsána. Potvrzením o provedené platbě stran právní předchůdkyně žalobkyně bylo prokázáno, že tato poukázala dne 3. 12. 2018 částku ve výši 10 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], jež byl v této době veden pro žalovaného (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru, všeobecnými podmínkami [právnická osoba], potvrzením o provedené platbě a zprávou [právnická osoba] ze dne 15. 11. 2022). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni výše uvedenou pohledávku (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 2021 včetně příloh). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve lhůtě 3 dní ode dne doručení dopisu o oznámení postoupení, který dala k poštovní přepravě dne 16. 5. 2021, a též předžalobní upomínkou ze dne 16. 5. 2021 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2021 včetně podacího lístku a předžalobní upomínkou ze dne 16. 5. 2021). 6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud dle následujících právních ustanovení. 7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 8. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, i když v řízení nikterak, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 10. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 11. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z. 12. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 13. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalovanému 10 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného činí částku 10 000 Kč s tím, že žalovaný se do prodlení dostal s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení z částky 10 000 Kč ode dne 22. 5. 2021 do zaplacení. 14. Soud žalobu, co do částky ve výši 2 421,40 Kč zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 421,40 Kč od 3. 1. 2019 do 21. 5. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 421,40 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 22. 5. 2021 do zaplacení, zamítl, když výše uvedené nároky vycházeli z neplatné smlouvy o úvěru uzavřené dne 3. 12. 2018, a když splatnost bezdůvodného obohacení zastala až na výzvu žalobkyně, tj. v rámci dopisu oznamujícího postoupení pohledávky ze dne 16. 5. 2021, který byl podán k poštovní přepravě téhož dne. Předmětná písemnost byla žalovanému doručena v souladu s § 573 o.z. dne 19. 5. 2021, přičemž splatnost bezdůvodného obohacení nastala dne 21. 5. 2021 (s ohledem na 3 denní lhůtu k plnění stanovou mu žalobkyní). 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 374,17 Kč, přičemž tato částka představuje 61,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,51 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19,49 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 421,40 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. 16. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení v rozsahu podle § 14b a. t. Žaloba je podána na ustáleném vzoru, ve kterém žalobkyně pouze mění osobu žalovaného a další údaje, čímž se celý proces stává z velké části pouze automatizovanou administrativní záležitostí nevyžadující složité právní posouzení ani zásadní individualizaci skutkových a právních tvrzení. Z úřední činnosti je navíc soudu známo, že žalobkyně je tímto zástupcem zastoupena ve větším množství velmi podobných řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10. Soud proto přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu dle § 14b a. t.