6 C 63/2022-72 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 22. 6. 2022 domáhala vůči žalované, aby jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni 39 461 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou žalovaná uzavřela dne 17. 7. 2019 (dále jen„ smlouva o úvěru“) s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Pohledávka byla na žalobkyni postoupena dne 1. 2. 2022. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání soudu nedostavila, ani včas nepožádala o jeho odročení, soud proto jednal a rozhodl v její nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když přitom vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů. 4. Na základě provedeného dokazování, když vycházel pouze z listinných důkazů, které předložila pouze žalobkyně, kdy soud důkazy zhodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, učinil tento skutkový závěr: 5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 17. 7. 2019 se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni poplatek ve výši 19 541 Kč. Úrok by sjednán ve výši 29 % ročně. Celková dlužná částka tak činila 39 541 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku splácet v 18měsíčních splátkách po 2 197 Kč a poslední splátce po 2 192 Kč (prokázáno smlouvou [číslo] ze dne 17. 7. 2019, standardními informacemi o spotřebitelském úvěru). Žalovaná ve své žádosti o úvěr uvedla, že pracuje jako barmanka na základě pracovní smlouvy, přičemž její tehdejší příjem s ohledem na dlouhodobou [anonymizováno] byl 14 098 Kč. Běžné výdaje žalované jsou 4 600 Kč. Žalovaná byla povinnou v jednom exekučním řízení (prokázáno zákaznickou kartou žalované ze dne 17. 7. 2019, dopisem Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 7. 2019 a seznamem exekucí žalované ze dne 26. 11. 2022). Žalovaná celkem uhradila částku 14 680 Kč, z toho částka ve výši 6 048,28 Kč byla započtena na jistinu (prokázáno výpočtem zákonného úroku z prodlení). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 převedla právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni soubor pohledávek včetně pohledávky za žalovanou (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 včetně příloh). Postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 1. 2. 2022, v němž žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do deseti dnů; dopis byl předán k poštovní přepravě dne 10. 2. 2022 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2022 a poslední výzva k úhradě včetně potvrzení o podání zásilky). Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku dne 20. 5. 2022 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 20. 5. 2022 včetně podacího lístku). 6. Z dalších za řízení provedených listinných důkazů (výpočet smluvní pokuty, oznámení o okamžité splatnosti dluhu ze dne 31. 10. 2021, podacího archu ze dne 4. 11. 2021) nezjistil soud žádná pro rozhodnutí věci podstatná skutková zjištění. 7. Soud zamítl provedení důkazu výslechem svědkyně [jméno] [příjmení], a to z důvodu jeho nadbytečnosti, jelikož z důkazů předložených soudu vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdajovou stránku žalované dostatečným způsobem a toto nemohlo být výslechem svědkyně zhojeno. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru učinil soud tento právní závěr: 9. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle nějž se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu ustanovení § 420 o.z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu ustanovení § 419 o.z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání, tedy se dle ustanovení § 1810 o.z. jedná o spotřebitelskou smlouvu. 10. Soud s ohledem na výše uvedené aplikoval na uzavřenou smlouvu právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr, i když v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v rozhodném období před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru dosahovala relativně nízkých příjmů ve výši 14 098 Kč průměrně měsíčně čistého a právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně její výdajovou stránku, když z předložené zákaznické karty plyne, že výdej žalované nebyli nikterak ověřovány a bylo spoléháno pouze na informace poskytnuté žalovanou. Žalovaná se též v rozhodné době nacházela v exekuci. 11. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. [spisová značka] ve spojení s konstantní judikaturou Soudního Dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 vydaném pod sp. zn. [ústavní nález] to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoli. 12. S ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu je tak bez ohledu na zákonné zakotvení povinností soudu zkoumat, zda věřitel zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a tedy je povinností soudu toto zkoumat i bez ohledu na skutečnost, že v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je zakotvena námitka spotřebitele, tj. že ze zákona plyne relativní neplatnost smlouvy o úvěru. Což ostatně též ve svém rozsudku sp.zn. C [číslo] ze dne 5. 3. 2020 konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie. 13. S ohledem na výše uvedené soud též podotýká, že poskytnutí úvěru v daném případě se též zjevně příčilo dobrých mravů, a je ho třeba považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 588 o.z., když míra RPSN u tohoto úvěru dosahovala 163,90 %. Dle čl. 3 písm. i) směrnice platí, že„ roční procentní sazbou nákladů“ se rozumí celkové náklady úvěru pro spotřebitele vyjádřené jako roční procento celkové výše úvěru. V předsmluvních informacích musí být vždy pro spotřebitele uvedena RPSN a celková částka splatná spotřebitelem (čl. 5 písm. g) a čl. 6 odst. 1 písm. f) směrnice ve spojení s přílohou č. 4 zákona o spotřebitelském úvěru). Výše RPSN se pak počítá dle matematického vzorce, který je součástí přílohy směrnice i zákona o spotřebitelském úvěru (čl. 19 směrnice, část 1 přílohy I směrnice, příloha č. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z databáze [příjmení] se podává, že průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu dosahovala v červenci 2019 výše kolem 8 % ročně. 14. Je-li neplatná smlouva, pak včetně všech ujednání o úrocích, smluvní pokutě a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením. 15. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy o úvěru plnila žalované 20 000 Kč, plnila dle ustanovení § 2991 o.z. bez spravedlivého důvodu, a vzniklo jí dle ustanovení § 2991 odst. 2 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení na straně žalované činí částku 13 951,72 Kč s tím, že žalovaná se do prodlení dostala s první výzvou k peněžitému plnění ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 7. 4. 2010, a žalobkyni tak vzniklo též právo na zákonné úroky z prodlení dle § 1968 a § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z částky 13 951,72 Kč ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení (oznámení o postoupení pohledávky a výzva k plnění byly odeslány dne 4. 3. 2022, doručena fikcí dne 9. 3. 2022, přičemž splatnost nastala dne 17. 3. 2022. 16. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 a násl. o.z. 17. Soud žalobu, co do částky ve