12 C 185/2023-38 — Okresní soud v Písku

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 30 750 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 9. 2. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobce poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet] se splatností dne 11. 3. 2022. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 5 750 Kč. Žalovaný ničeho nezaplatil a dostal se do prodlení s vrácením celkem částky 30 750 Kč Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právní předchůdkyně žalobce [webová adresa], kde si žalovaný vybral dle své vlastní volby dostupné parametry – výše požadovaného úvěru a termín splatnosti, seznámil se s veškerými poplatky a úroky spojenými s úvěrem, vyplnil registrační formulář, kde napsal své osobní údaje, přičemž registrací mu byl zřízen uživatelský profil pro vstup chráněný heslem. V uživatelském profilu probíhá další komunikace. Poté byl žalovaný obeznámen s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními plynoucími z uzavření smlouvy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy vůči právní předchůdkyni žalobce. K ověření identifikace žalovaného byla vyžadována verifikační platba z bankovního účtu žalovaného. Okamžikem přijetí návrhu a uzavření smlouvy je okamžik provedení verifikační platby. Žalovaný byl lustrován právní předchůdkyní žalobce z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, z čehož žalobce dovozuje, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 11. 2021 postoupila právní předchůdkyně žalobce pohledávku za žalovaným žalobci. Žalobce závěrem uvedl, že pokud by soud neuznal nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, měl by jej posoudit v části jistiny jako nárok na vydání bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl z důvodu nedoručení žalovanému zrušen. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání soudu konanému dne 30. 8. 2023 se bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně předvolán. Žalobce se z jednání omluvil, soud proto věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení podle § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.). 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 2. 2022 ve spojení s obchodními podmínkami [právnická osoba] a výpisem z bankovního účtu č. [bankovní účet] společnosti [právnická osoba] bylo zjištěno, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč s tím, že nejpozději do 11. 3. 2022 je žalovaný povinen vrátit 30 750 Kč. 4. Výpisem z bankovního účtu [právnická osoba], č. [bankovní účet] ve spojení se sdělením [právnická osoba], ze dne 15. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný byl od 19. 2. 2019 do 1. 6. 2023 majitelem účtu vedeného u [právnická osoba], č. [bankovní účet], na který byla dne 9. 2. 2022 doručena platba ve výši 25 000 Kč z účtu č. [bankovní účet] vedeného na [právnická osoba] 5. Z předžalobní výzvy k okamžité úhradě dluhu ze dne 11. 4. 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky 31 650 Kč. 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 11. 2021 ve spojení s přílohou, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2022 a podacím lístkem ze dne 14. 9. 2022 byla prokázána aktivní legitimace žalobce ve sporu. 7. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 9. 2022 ve spojení s podacím lístkem ze dne 14. 9. 2022 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby. 8. Smlouvu o úvěru ze dne 9. 2. 2022 soud posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Žalobce na výzvu soudu k doplnění tvrzení a navržení důkazů k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedl, že právní předchůdkyně žalobce žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, přičemž na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo žádosti o úvěr vyhověno. Dále uvedl, že žalobce nedisponuje žádnými listinnými doklady k prokázání úvěruschopnosti. 10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, v němž tento uvedl, že Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ústavní soud dále zdůraznil, že nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 12. Žalobce v daném případě tvrdil, že úvěruschopnost žalovaného byla právní předchůdkyní žalobce s odbornou péčí posouzena před uzavřením smlouvy, avšak nedoložil ani nenavrhl soudu k prokázání tohoto tvrzení žádné listinné důkazy. Řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného zákon spatřuje především v porovnání jeho příjmů a výdajů. Bez tohoto porovnání nelze posoudit, zda bude žalovaný schopen úvěr splácet. Jelikož se žalobce k jednání soudu nedostavil a omluvil se, nemohlo mu být soudem dáno poučení dle § 118a o.s.ř., které soud poskytuje pouze při jednání (28 Cdo 3665/2009). Soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že před uzavřením smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobce řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, čímž jednala v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (33 Cdo 2178/2018). S ohledem na výše uvedené shledal soud smlouvu o úvěru absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o.z., neboť právní předchůdkyně žalobce jednala v rozporu se zákonem a současně svým jednáním zjevně narušila veřejný pořádek, k čemuž soud přihlédl i bez návrhu. 13. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobce poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho neuhradil, soud žalobě podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. vyhověl co do částky 25 000 Kč, neboť kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. O úroku z prodlení bylo rozhodnuto podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění odpovídá § 160 odst. 1 o.s.ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení (výrok I.). 14. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevznikl žalovanému závazek zaplatit žalobci úvěr a smluvní úrok, a proto soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku včetně příslušenství zamítl (výrok II.). 15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch v rozsahu 81 % a žalovaný v rozsahu 19 %, proto má žalobce právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 %, tj.