11 C 138/2021-58 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku v celkové výši 179 371 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 14.9.2016 mezi žalobkyní a žalovanou. 2. Soud ve věci nařídil ústní jednání. Při tomto jednání žalobkyně setrvala na podané žalobě, žalovaná k podané žalobě uvedla, že nepopírá, že by si brala od žalobkyně úvěr ve výši 50 000 Kč, nicméně je ve špatné finanční situaci, požádala o insolvenci. Předmětný dluh by byla schopna splácet splátkami ve výši 2 000 Kč měsíčně. 3. V průběhu ústního jednání účastníci učinili nesporným, že žalovaná žalobkyni splatila na předmětný úvěr částku 18 387,93 Kč. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 14.9.2016 ve spojení s výpisem z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši 132,44 %. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3 770 Kč, celkem měla zaplatit částku 180 960 Kč RPSN smlouvy bylo 132,44 %. Účastníci shodně uvedli, že žalovaná na předmětný úvěr uhradila žalobkyni částku 18 387,93 Kč. Ohledně zbývající částky je žalovaná v prodlení. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 14.9.2016 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v září 2016, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 10,94 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů a úrok ve výši 132,44 %, tvoří takto sjednaná odměna žalobkyně zhruba dvanáctinásobek v této době obvyklé RPSN. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve výši 132,44 % je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. S odvoláním na ustanovení § 576 o.z. pak došel soud k tomu, že ujednání o úroku z úvěru je ujednáním neoddělitelným od zbytku závazku a jeho neplatnost proto způsobuje neplatnost celé smlouvy, když na straně žalobkyně zjevně nebyl záměr poskytnout žalované bezúplatnou zápůjčku. Absolutní neplatnost smlouvy pak způsobují i další smluvní ujednání, když např. smluvní pokuta pro případ prodlení žalované je sjednána v takové výši, že pokud by byla v plném rozsahu po žalovaném uplatněna, jednala by žalobkyně v rozporu s ustanovením § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 9. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 50 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni částku ve výši 18 387,93 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 31 612, 07 Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně za období od 18.10.2019 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované povolil splácení dluhu po 2 000 Kč měsíčně. Vzal v úvahu její tvrzení o finanční a rodinné situaci a výši dlužné částky, když má soud za to, že výše měsíčních splátek nezpůsobí zásadní nerovnováhu v právech obou účastníků. Plnění dluhu je navíc zajištěno i tím, že soud stanovil splatnost celého dluhu při nesplnění některé ze splátek. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byla žalobkyně převážně neúspěšná a žalované žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení.