11 C 168/2021-25 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 32 576,10 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 2.3.2019, mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 2.3.2019, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného příslušenství ve výši 12 888 Kč představovaného úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč po dobu čtrnácti měsíců. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 2.3.2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2019, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činila v průměru 8,71 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době 272,44 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba více jak třicetjedennásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se smluvních úroků a poplatku ve výši 12 888 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 2.3.2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. Neplatnost smlouvy o úvěru je nad rámec výše sjednané úplaty způsobena i dalšími ujednáními smlouvy, kdy např. výše smluvní pokuty je rovněž na hranici zákonem stanovené sazby. 9. Žalovaná uhradila žalobkyni částku 2 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 10. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 15 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni, částku ve výši 2 000 Kč, má žalovaná povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 13 000 Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Jelikož byla žalovaná vyzvána k úhradě předmětné částky do 8.12.2020 a uvedenou částku neuhradila, je od 9.12.2020 v prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni též nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,25% ročně za období od 9.12.2020 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na většinový neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.