11 C 239/2021-58 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 15 900 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10.6.2016 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15.1.2021 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání. Právní zástupce žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaná též. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 1 500 Kč a co do částky 1 500 Kč zpět. Soud provedl důkazy doklady o platbě, kartou zákazníka, hodnocením bonity, smlouvou o půjčce, smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10.6.2016 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto zápůjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 7 400 Kč. Zápůjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 58 týdenních splátkách po 300 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 17 400 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 75,72 %, dle výpočtu soudu činila RPSN 195,06 %. Žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 4 500 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.1.2021 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem právního předchůdce žalobkyně. 5. Podle ust. § 2390 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Soud došel shodně jako žalobkyně k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o zápůjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení, když ale s ohledem na nepřiměřeně vysoké plnění za poskytnutí zápůjčky (plnění v celkové výši 7 400 Kč) je nutné tuto smlouvu v souladu s ustanovením § 588 o.z. považovat za absolutně neplatné právní jednání a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 6. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o zápůjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 10.6.2016 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu 2016, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 11,21 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o zápůjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 195,06 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba sedmnáctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se poplatku ve výši 7 400 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o zápůjčce ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o zápůjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o zápůjčce s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 10.6.2016 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 10 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 4 500 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 5 500 Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 12.2.2021 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 15.2.2021. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalované k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalované doručen nejdříve dne 16.2.2021, od 17.2.2021 tak žalované běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 26.2.2021. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně za období od 27.2.2021 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Co do částky 3 000 Kč bylo řízení zastaveno, když žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět. Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. soud žalované povolil splácení dluhu po 3 000 Kč měsíčně. Vzal v úvahu její tvrzení o finanční situaci, výši dlužné částky a souhlasného vyjádření žalobkyně, když má soud za to, že výše měsíčních splátek nezpůsobí zásadní nerovnováhu v právech obou účastníků. Plnění dluhu je navíc zajištěno i tím, že soud stanovil splatnost celého dluhu při nesplnění některé ze splátek. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byla žalobkyně úspěšná zhruba z 1/3, z 2/3 byla neúspěšná. Soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení.