11 C 36/2021-79 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 18 811 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17.6.2019, mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [země] a žalovanou. Pohledávky právního předchůdce žalobkyně byly smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 postoupeny na žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalobkyně se k jednání nedostavila, její právní zástupce se omluvil. Žalovaná se k jednání soudu nedostavila. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 17.6.2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované úvěr do výše úvěrového rámce 80 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit. Ve smlouvě byl stanoven měsíční úrok ve výši 10,50 % RPSN byla ve smlouvě sjednána ve výši 231,39 % ročně. Žalobkyně sdělila, že žalované poskytla úvěr v celkové výši 18 811 Kč. Dotazem soudu na příslušnou banku, která vede účet žalované, bylo zjištěno, že pod variabilním symbolem uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Soud s ohledem vzal tuto skutečnost za prokázanou. 4. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 6. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu 2019, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 8,67 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, v níž byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 231,39 %, tvoří takto sjednaná RPSN dvacetišestinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve výši 10,50% měsíčně je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši poplatku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 17.6.2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 9. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 15 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 9.3.2020 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího lístku dne 9.3.2020. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalované k zaplacení dluhu lhůtu tří dnů. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně za období od 14.3.2020 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, a proto ji soud přiznal právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 60 % z celkově vynaložených nákladů řízení ve výši 2 252 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a odměny advokáta podle vyhl. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 1351 Kč.