6 C 290/2021-22 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokovým příslušenstvím, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a částku 5 118 Kč jako tzv. souhrnný poplatek (kapitalizovaný úrok). Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 14.1.2006 mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni s účinností ke dni 1.7.2015. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na základě uzavřené smlouvy neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 14.1.2006 soud zjistil, že původní věřitel, poskytl žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 6 640 Kč. Půjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 52 týdenních splátkách po 320 Kč Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 16 640 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 199,38 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce. 5. Podle § 657 a násl. občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (dále jen o.z.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o půjčce ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 14.1.2006 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud dospěl k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2006, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 14,50 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 199,38 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba třináctinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 6 640 Kč je pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 o.z. neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 41 o.z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování půjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o půjčce s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřené dne 14.1.2006 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. Za této situace musel soud o nároku žalobkyně rozhodnout na základě zákonného ustanovení o bezdůvodném obohacení. 10. Dle § 451 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 10 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě co do výše 10 000 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, a proto ji soud přiznal právo na náhradu nákladů po odečtení jejího úspěchu od jejího neúspěchu 32,3 % z celkově vynaložených nákladů řízení ve výši 2489 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a odměny advokáta podle vyhl. 177/1996 Sb. ve výši 1489 Kč.