11 C 250/2022-17 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 9 212 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 12.5.2021. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 12.5.2021 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku a poplatků ve výši 20% z čerpané částky, tj. ve výši 1 000 Kč a úroku ve výši 20% měsíčně z dlužné částky, který dle vyjádření žalobkyně činil částku 1 849 Kč měsíčně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet vždy v minimální výši 1/5 částky, nejméně však částku 300 Kč měsíčně. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 12.5.2021 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v květnu 2021, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 7,66 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byl sjednán měsíční úrok ve výši 20% z dlužné částky, v daném případě odpovídající částce 1 849 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 20% z dlužné částky, v daném případě 1 000 Kč, tvoří takto sjednané úroky a poplatky mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se smluvních úroků a poplatku ve výši 2 849 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 12.5.2021 mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná jako celek. 10. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na uvedený úvěr neuhradil ničeho. Z původního dluhu ve výši 5 000 Kč tak zbývá doplatit částku 5 000 Kč s příslušenstvím. S ohledem na skutečnost, že žalovaný výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 11. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč, když v tomto rozsahu se jedná plnění bez právního důvodu, které je žalovaný dle § 2991 o.z. povinen žalobkyni vrátit. Soud žalobkyni dále přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši ode dne, kdy byl žalovaný žalobkyní vyzván k vydání bezdůvodného obohacení., když k tomuto došlo předžalobní výzvou ze dne 7.3.2022 s termínem plnění do 15.4.2022. Ohledně ostatních plateb soud žalobu zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci nemá žádný z účastníků právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení.