25 C 10/2022-21 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále je také„ žalobkyně“) a žalovaným došlo dne 13. 3. 2016 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Vedle vrácení této částky se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 6 526 Kč, jež představuje úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 938 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 500 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 4 088 (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit ve 45 týdenních splátkách po 346 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 22. 1. 2017. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své smluvní závazky. Žalovaný na pohledávku uhradil celkem částku 8 654 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 13. 3. 2016 úvěr ve výši 9 000 Kč na 45 týdnů a žalovaný se zavázal splatit poskytnutou půjčku spolu s úrokem a poplatky. Výzvou k plnění a předžalobní výzvou vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky. 5. Pohledávka za žalovanou byla dne 24. 6. 2019 (s účinností od 24. 6. 2019) postoupena společností [právnická osoba], na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému dopisem oznámena, kdy toto potvrzuje i doklad o odeslání. 6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřenou smlouvu o půjčce hodnotí jako smlouvu o úvěru, kterou se spotřebitelem (žalovaným) uzavřel profesionál. Soud proto shledal nutnost podrobit ujednání smlouvy korektivu dobrých mravů a aplikovat ustanovení občanského zákoníku chránící slabší stranu kontraktu (v souladu s ustanovením § 588 o. z.). Nelze totiž přehlížet požadavek nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. 8. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaných poplatků za administrativní zpracování zápůjčky a nákladů za hotovostní inkaso splátek. Tyto jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně jako nebankovní instituce, poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách a na relativně krátkou dobu (v tomto případě na 45 týdnů), když z obojího je zřejmé, že osoby, které o úvěry žádají, jsou většinou v tíživé životní situaci. Žalobkyně si proto musí být minimálně vědoma toho, že takové osoby nebudou schopny půjčené peníze vrátit včas. Zahrne-li pro takový případ do svých podmínek sankce (v podobě různých poplatků) za prodlení v tak nehorázných sumách, zneužívá tím svého (silnějšího) postavení věřitele (a profesionála) a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. 9. Jelikož nerovnováha v právech a povinnostech stran je v souzené věci tak významná, je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, neboť je třeba mít neustále na paměti, a aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku (vyjádřená v hlavě I.), která mají přednost před ostatními ustanoveními zákona. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 346 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % jdoucí z této částky od 23. 12. 2020 do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit„ poplatky“ spojené s poskytnutím peněz. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o úvěru. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož žalobkyně byla ve věci neúspěšnější než žalovaný, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.