25 C 11/2022-34 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále je také„ žalobkyně“) a žalovaným došlo dne 17. 8. 2017 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Vedle vrácení této částky se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 15 322 Kč, jež představuje úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 a životní pojištění ve výši 522 Kč (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 609 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 9. 2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své smluvní závazky. Žalovaný na pohledávku uhradil celkem částku 18 786 Kč, která činila na jistinu 7 453,60 Kč a na poplatek 11 332,40 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy, jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 17. 8. 2017 úvěr ve výši 20 000 Kč na 58 týdnů a žalovaný se zavázal splatit poskytnutou půjčku spolu s úrokem a poplatky. Výzvou k plnění a předžalobní výzvou vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky. 5. Pohledávka za žalovanou byla dne 29. 11. 2019 (s účinností od 29. 11. 2019) postoupena společností [právnická osoba], na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému dopisem ze dne 29. 11. 2019 oznámena. 6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřenou smlouvu o půjčce hodnotí jako smlouvu o úvěru, kterou se spotřebitelem (žalovaným) uzavřel profesionál. Soud proto shledal nutnost podrobit ujednání smlouvy korektivu dobrých mravů a aplikovat ustanovení občanského zákoníku chránící slabší stranu kontraktu (v souladu s ustanovením § 588 o. z.). Nelze totiž přehlížet požadavek nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. 8. Soud se tedy předně zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska souladu s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z., podle kterého je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, s ohledem na výši sjednaných poplatků za administrativní zpracování zápůjčky a nákladů za hotovostní inkaso splátek. Tyto jsou sjednány způsobem, který nápadně připomíná cenu půjčených peněz (úroku), a nic na tom nezmění, jakým způsobem jsou označeny. Cena půjčených peněz je bez pochyby podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Podle závěrů Nejvyššího soudu nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně jako nebankovní instituce, poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách a na relativně krátkou dobu (v tomto případě na 58 týdnů), když z obojího je zřejmé, že osoby, které o úvěry žádají, jsou většinou v tíživé životní situaci. Žalobkyně si proto musí být minimálně vědoma toho, že takové osoby nebudou schopny půjčené peníze vrátit včas. Zahrne-li pro takový případ do svých podmínek sankce (v podobě různých poplatků) za prodlení v tak nehorázných sumách, zneužívá tím svého (silnějšího) postavení věřitele (a profesionála) a takovému jednání, nemůže být přiznána soudní ochrana. 9. Jelikož nerovnováha v právech a povinnostech stran je v souzené věci tak významná, je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, neboť je třeba mít neustále na paměti, a aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku (vyjádřená v hlavě I.), která mají přednost před ostatními ustanoveními zákona. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 1 232 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,00 % jdoucí z této částky od 30. 11. 2019 (den následující po dni postoupení pohledávky) do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit„ poplatky“ spojené s poskytnutím peněz. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o úvěru. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Jelikož žalobkyně byla ve věci neúspěšnější než žalovaný, nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.