25 C 136/2022-24 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 2 368 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 31. 1. 2022. Žalobkyně vzala dne 10. 5. 2022 žalobu částečně zpět co do částky 1 280 Kč s tím, že tuto částku žalovaná žalobkyni uhradila. Usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2022, č.j. 25 C 136/2022-14, bylo řízení co do částky 1 280 Kč zastaveno a v řízení bylo pokračováno o částku 1 088 Kč s příslušenstvím. Dále dne 4. 10. 2022 vzala žalobkyně žalobu zpět o částku 200 Kč s odůvodněním, že tuto žalovaná také uhradila. Žalobkyně také uvedla, že nadále požaduje uhradit částku 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 6. 3. 2022 do zaplacení, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 488 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2022, č.j. [číslo jednací], bylo řízení zastaveno co do částky 200 Kč a bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno o částku 888 Kč s příslušenstvím. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 3 31. 1. 2022 zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalované úvěr ve výši 1 000 Kč a závazek žalované tento vrátit, a to včetně sjednaného úroku a poplatků ve výši 3 968 Kč Celkem měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 4 968 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 1916 %. V souladu s ustanovením článku 7.2 a 7.3. předmětné smlouvy má žalovaná v případě nikoli řádného plnění svého závazku povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 150 Kč. V souladu s předmětnými ustanoveními byla žalované vyúčtována smluvní pokuta v celkové výši 300 Kč. Dále dle článku 7.4 smlouvy si strany sjednaly pro případ nutnosti vymáhání pohledávky úhradu nákladů s tím spojených, a to za první zaslanou upomínku poplatek ve výši 450 Kč, za druhou upomínku poplatek ve výši 650 Kč a dále poplatek za poskytnutí ve výši 1 068 Kč. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná celkem uhradila částku 1 480 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že poplatky mají charakter úroků. Soud má dále za prokázané, že žalovaná úvěr ve výši 1 000 Kč čerpala. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 2022 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v březnu 2020, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 7,99 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 1916 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatků je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o zápůjčce ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku a poplatku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 31. 1. 2022 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná jako celek. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 1 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dlužnou částku již uhradila, když žalobkyni uhradila celkem 1 480 Kč, soud žalobu jako bezpředmětnou zamítl, a to konkrétně co do částky 1 000 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 1 000 Kč ve výši 11,75 % ročně od 6. 3. 2022 do zaplacení a co do částky 2 488 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.