1 C 60/2023-52 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 54 957 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 1. 2. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 1. 2. 2016 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši efektivní úrokové sazby 99,24 %. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 841 Kč splatných do každého 17. dne v měsíci. Z dokladu o vyplacení úvěru a karty klienta má soud za prokázané, že částka ve výši 45 000 Kč byla dne 5. 2. 2016 převedena na účet žalovaného. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný zaplatil na základě výše uvedené smlouvy částku 82 233,16 Kč, kdy tato částka je zřejmá rovněž z karty klienta i ze samotné žaloby. S ohledem na skutečnost, že žalovaný toto tvrzení žádným způsobem nerozporoval, považuje soud výši provedených plateb za prokázanou. Z oznámení ze dne 19. 6. 2016 má soud dále za prokázané, že žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného úvěr tohoto dne zesplatnila a vyzvala žalovaného k doplacení neuhrazené části úvěru ve výši 134 350 Kč (skládající se z jistiny 133 527 Kč a u neuhrazených penalizačních faktur v částce 823 Kč), kdy tato nová jistina vznikla z nezaplacené stávající jistiny a z veškerých nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru. Následně žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě zbývající dlužné částky ve výši 54 957 Kč předžalobní výzvou ze dne 12. 4. 2023. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má v řízení za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 1. 2. 2016 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v únoru 2016, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru se pohybovaly kolem 11,44 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána efektivní úroková sazba ve výši 99,24 %, tvoří takto sjednaný úrok téměř devítinásobek v této době obvyklé úrokové sazby. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve výši 99,24 % je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů je předmětem podnikání žalobkyně. Žalobkyně tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou zápůjčku. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 1. 2. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná jako celek. 10. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou a žalovaný přeplatil jistinu o 37 233,16 Kč, nejedená se ze strany žalovaného o bezdůvodné obohacení podle § § 2991 a následující o. z., a proto byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit úroky z prodlení, které jsou vázané na uzavření samotné smlouvy o úvěru. 11. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.