11 C 193/2023-23 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 16 980 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10.3.2020 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společnosti [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.3.2023 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10.3.2020 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 8 780 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 313 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 18 780 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 235,65 %. Žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 1 800 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23.3.2023 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 7. Soud se dále zabýval platností smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10.3.2020 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 580 o.z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že RPSN smlouvy o úvěru ze dne 10.3.2020 tvoří zhruba dvacetidevítinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku ve výši 8 780 Kč je pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy, případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smluv o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne 10.3.2020 je neplatná jako celek. 10. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 12 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 1 800 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 8 200 Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 19.4.2023 označeným jako„ Oznámení o postoupení pohledávky“ a odeslaným dle podacího archu dne 19.4.2023. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalované k zaplacení dluhu lhůtu 10 dnů od doručení oznámení. Soud tedy vycházel z toho, že předmětný dopis mohl být žalované doručen nejdříve dne 20.4.2023, od 21.4.2023 tak žalované běžela desetidenní lhůta k zaplacení dlužné částky. Tato uběhla dne 30.4.2023. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně za období od 1.5.2023 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci úspěšná částečně, žalované žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.