11 C 251/2022-59 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 134 068 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 16.12.2021 mezi žalobkyní a žalovanou. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci nařídil ústní jednání. Žalobkyně při tomto jednání setrvala na podané žalobě. Žalovaná se k jednání nedostavila. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 16.12.2021 ve spojení s výpisem z účtu ze dne 16.12.2021 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného úroku ve výši 64,85 % ročně ve 36 měsíčních splátkách. Celkem tak má žalovaná zaplatit částku 228 960 Kč. Soud má dále za prokázané tvrzení žalobkyně o tom, že ze strany žalované byla uhrazena pouze částka v celkové výši 600 Kč. 5. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Soud má za prokázané, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení. 7. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 16.12.2021 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 8. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2021, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 8,28 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 88,04 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba deseti násobek v této době obvyklé úrokové sazby. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve výši 88,04 % je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 9. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o úroku způsobuje neplatnost celé smlouvy o hotovostním úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán úrok případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 16.12.2021 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná jako celek. 10. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání finanční částku ve výši 100 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni částku ve výši 600 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 99 400 Kč a to bezprostředně poté, co byla o plnění požádána. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tato požádala žalovanou o plnění poprvé dopisem ze dne 13.7.2022 označeným jako„ Předžalobní výzva“ a odeslaným dle podacího archu dne 13.7.2022. V tomto dopise stanovila žalobkyně žalované k zaplacení dluhu lhůtu 15 dnů od odeslání oznámení. Tato lhůta k zaplacení dlužné částky uběhla dne 28.7.2022. S ohledem na skutečnost, že žalovaná v této lhůtě dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně za období od 29.7.2022 do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kde kritériem je úspěch ve věci. Žalobkyně byla ve věci částečně úspěšná, a proto ji soud přiznal právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 48 % z celkově vynaložených nákladů řízení ve výši 31 388 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 704 Kč a odměny advokáta podle vyhl. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 6 500 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 4 284 Kč, což činí částku 15 066,24 Kč.