6 C 194/2023-29 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 42 947 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 11.6.2020 a ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 22.12.2019, obojí mezi právním předchůdcem žalobkyně tj. [právnická osoba], [IČO] a žalovanou. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23.3.2023 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku žalobkyni. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 11.6.2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 16 000 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 600 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 36 000 Kč RPSN činila 206,15 %. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 22.12.2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 12 000 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 60 týdenních splátkách po 450 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 27 000 Kč RPSN činila 206,15 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil dne 23.3.2023 pohledávku žalobkyni. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaná zaplatila na základě uzavřené smlouvy [číslo] částku 3 300 Kč a na základě smlouvy [číslo] částku 18 153 Kč. Z původního dluhu ve výši 20 000 Kč zbývá doplatit částku 16 700 Kč a z původního dluhu ve výši 15 000 Kč nezbývá doplatit ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaná výši provedených úhrad žádným způsobem nerozporovala, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle ust. § 2395 z.č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 11.6.2020 a smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 22.12.2019 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 pak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu 2020 a v prosinci 2019, tedy v době uzavření smluv o úvěru, činily v průměru 8,28 % a 8,01 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 206,15%, tvoří takto sjednaný úrok zhruba dvacetipětinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku ve výši 16 000 Kč a 12 000 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobce. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobce byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 11.6.2020 a smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 22.12.2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná jako celek. 11. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 20 000 Kč a 15 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni v případě první smlouvy částku 3 300 Kč a v případě druhé smlouvy částku 18 153 Kč, má vůči žalobkyni povinnost vydat částku 16 700 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dlužnou částku neuhradila, přiznal soud žalobkyni částku 16 700 Kč. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, když zamítnutá částka je tvořena jednak poplatkem, úrokem a zákonným úrokem z prodlení. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na tomu odpovídající náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.