2 C 271/2023-29 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 50 276 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 138,70 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 9 273,81 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 915,91 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 18 782,63 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 2 888 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a úhradou za inkaso splátek v hotovosti ve výši 5 400 Kč vrátit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Splatnost poslední splátky připadala na [datum]. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas neuhradil, když uhradil celkem pouze částku 22 000 Kč a stále tak dluží ještě částku 18 782,63 Kč na dlužné jistině, částku 1 133,28 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, částku 8 901,80 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, částku 1 688,23 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 3 270,06 Kč na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště. Dále žalovaný žalobkyni dluží smluvní úroky a úroky z prodlení v kapitalizované i běžící podobě. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Poté již žalovaný žádnou částku neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. K jednání konanému dne [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil a žalobkyně při jednání setrvala na žalobou uplatněném nároku v celém rozsahu. Při jednání soud provedeným dokazováním zjistil následující skutečnosti. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], postoupil předmětnou pohledávku vymáhané touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávek vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], zavázala žalovanému poskytnout hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč při uzavření smlouvy. Žalovaný se oproti tomu zavázal poskytnutou částku vrátit spolu s úrokem v celkové výši 2 888 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 788 Kč a inkasním poplatkem ve výši 5 400 Kč Náklady úvěru tak činily 25 776 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % a roční procentní sazba nákladů činila 272,44 %. Celkovou částku ve výši 55 776 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč Součástí smlouvy byla i příloha [číslo] – Předpis splátek. Dle Transakční historie smlouvy [číslo] žalovaný uhradil celkem 14 splátek o různé výši, které v souhrnu dosáhly částky 22 000 Kč. Z předžalobní upomínky ze dne [datum], která byla dle podacího archu odeslána žalovanému dne [datum], bylo zjištěno, že byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné pohledávky do [datum]. 5. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách České národní banky (dále jen„ ČNB“), databáze časových řad ARAD, tabulky B1 .1.2, soud zjistil, že úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací nad 1 rok do 5 let včetně činila v září 2019, tj. v době uzavření smlouvy o úvěru, průměrně 8,45 % ročně. 6. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, nebo dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 7. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená ve smyslu § 2395 o. z. mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Ve smlouvě je sice ujednána úroková sazba ve výši 15 % ročně a úrok je ujednán v pevné výši, nicméně vedle úroku je ve smlouvě ujednána řada dalších úhrad, které dle názoru soudu nepředstavují úhradu odpovídající reálně poskytnutým službám v souvislosti s úvěrovými smlouvami, nýbrž slouží k umělému navyšování odměny právní předchůdkyně žalobkyně za poskytnutí úvěru. Byť nepochybně s uzavřením každé úvěrové smlouvy vznikají poskytovateli úvěru určité náklady, je soud toho názoru, že k jejich pokrytí by měl zčásti sloužit právě ujednaný úrok. Konkrétně ve smlouvě [číslo] činí ujednané úhrady spolu s úrokem celkem částku 25 776 Kč, což představuje více než 85 % úvěrované částky. Zejména si pak strany mimo jiné ujednaly úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč. Už ze samotného označení této úhrady je patrné, že se jedná o odměnu za poskytnutí úvěru a je při nejmenším tuto úhradu potřeba bez pochyb považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. S ohledem na uvedené je tak na místě veškeré úhrady ujednané ve smlouvě vedle úroku považovat za skrytý úrok a při této úvaze pak činí celková částka, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit za poskytnutí úvěru, 25 776 Kč, což odpovídá 73,65 % ročně z poskytnuté částky. Podle statistických údajů České národní banky však v době uzavření smlouvy činily průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací od 1 roku do 5 let včetně průměrně 8,45 % ročně. Ve světle výše citované judikatury by patrně bylo možné akceptovat trojnásobný úrok, což by odpovídalo úroku ve výši 25,35 % ročně. Pokud však v daném případě činí odměna za poskytnutí úvěru (sjednaný úrok včetně dalších úhrad) 73,65 % ročně, je patrné, že částka, kterou měl žalovaný za poskytnutí úvěru zaplatit, dosahuje více než osminásobku běžného úroku sjednávaného v daném období. Za těchto okolností je nutno podle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z. na ujednání o úroku a úhradách za poskytnutí úvěru, za vyhodnocení úvěru a na inkasní úhradu pohlížet jako na ujednání absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., neboť těmito ujednáními smlouva obchází zákon, když stanovením dalších úhrad vedle úroku směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr a dosažení vyššího zisku na úkor žalovaného coby spotřebitele. Soud se dále zabýval tím, zda neplatná ujednání o úroku a dalších úhradách lze oddělit od ostatního obsahu shora specifikované smlouvy o úvěru, avšak dospěl k závěru, že nikoli, neboť poskytování úvěru je předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, pročež by bez ujednání o úroku a dalších úhradách, v souhrnu představujících zisk právní předchůdkyně žalobkyně, k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo. 8. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., které je žalovaný podle § 2991 odst. 2 o. z. povinen vrátit. Protože žalovaný z peněžních prostředků poskytnutých na základě neplatné smlouvy o úvěru vrátil dle tvrzení žalobkyně pouze částku 22 000 Kč, uložil soud žalovanému výrokem I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni zbývající část nesplacené jistiny ve výši 8 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to počínaje dnem [datum]. Jelikož je vydání bezdůvodného obohacení splatné na výzvu, mohl soud žalobkyni při