8 C 201/2023-25 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 15 060 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 4. 1. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně tj. [právnická osoba], [IČO] a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 3. 2023 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku žalobkyni. 2. Usnesením ze dne 31. 10. 2023, č.j. [číslo jednací] zdejší soud řízení částečně zastavil co do kapitalizovaného úkroku v částce 1 139 Kč za období od 16. 11. 2021 do 23. 3. 2023 a úroku ve výši 10,2 % ročně z částky 10 000 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení, neboť žalobkyně vzala podáním ze dne 19. 10. 2023 svou žalobu v tomto rozsahu zpět. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Z předložených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 4. 1. 2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 6 650 Kč. Úvěr včetně poplatku měl být původnímu věřiteli splacen celkem v 45 týdenních splátkách po 370 Kč počínaje dnem 11. 1. 2021, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 11. 2021 Celkem tak měl žalovaný povinnost zaplatit částku ve výši 16 650 Kč RPSN činila 254,04 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil dne 23. 3. 2023 pohledávku z výše uvedené smlouvy na žalobkyni. 6. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný zaplatil na základě uzavřené smlouvy [číslo] částku 1 590 Kč. Z původního dluhu ve výši 10 000 Kč tak zbývá doplatit částku 8 410 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný výši provedené úhrady žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 7. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen obč. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Soud došel k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení s tím, že ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků. 9. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 4. 1. 2021 zejména z hlediska jejich souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o.z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně (v daném případě čtyřnásobně) přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o.z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o.z. ve spojení s § 588 o.z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v lednu 2021, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činila v průměru 7,83 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 254,04 %, tvoří takto sjednaný úrok zhruba dvaatřicetinásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatku ve výši 6 650 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o.z. absolutně neplatné. 11. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany právního předchůdce žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatku za inkaso. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] uzavřená dne 4. 1. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. 12. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 10 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaný vrátil žalobkyni částku 1 590 Kč, má vůči žalobkyni povinnost vydat částku 8 410 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, přiznal soud žalobkyni částku 8 410 Kč. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, když zamítnutá částka je tvořena jednak poplatkem, úrokem a zákonným úrokem z prodlení. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”), když s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na tomu odpovídající náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.