8 C 250/2023-21 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále je také„ žalobkyně“) a žalovanou došlo dne 3. 9. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Vedle vrácení této částky se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 9 600 Kč, jež představuje úrok za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč (dále jen„ poplatek“). Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 10. 2020. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své smluvní závazky. Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku 8 310 Kč, která činila na jistinu 1 360 Kč a na poplatek 6 560 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni, čímž je dána aktivní legitimace k vedení sporu. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy [číslo] ze dne 3. 9. 2019 soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované zápůjčku ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto zápůjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 9 600 Kč. Zápůjčka včetně poplatku měla být původnímu věřiteli splacena celkem v 60 týdenních splátkách po 360 Kč Celkem tak měla žalovaná povinnost zaplatit částku ve výši 21 600 Kč, výše roční procentní sazby nákladů (tzv. RPSN) činila 221,78 %. Žalovaná uhradila právnímu předchůdkyni žalobkyně na tuto smlouvu částku 8 310 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem znějící na název„ Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 1. 11. 2022. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Soud došel shodně jako žalobkyně k závěru, že mezi účastníky byla vůle uzavřít smlouvu o úvěru, kdy ve smlouvě sjednaný poplatek má z právního hlediska charakter úroků, ve smyslu výše uvedených zákonných ustanovení, když ale s ohledem na nepřiměřeně vysoké plnění za poskytnutí úvěru je nutné tuto smlouvu v souladu s ustanovením § 588 o. z. považovat za absolutně neplatné právní jednání. 6. Soud se tedy zabýval platností uzavřené shora uvedené smlouvy zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o úvěru, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v září 2019, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činila v průměru 8,44 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru při RPSN 221,78 %, tvoří RPSN zhruba dvaceti sedmi násobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se poplatků je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 8. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování spotřebitelských úvěrů bylo předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalované bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaná přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy žalovanou by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 3. 9. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou jsou neplatná jako celek. 9. Dle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši celkem 12 000 Kč, má žalovaná povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 8 310 Kč, má tato povinnost vydat dále bezdůvodné obohacení ve výši 3 690 Kč. Z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že splatnost dluhu nastala dne 27. 10. 2020 a s ohledem na tuto skutečnost a na fakt že žalovaná dlužnou částku do této doby neuhradila, přiznal soud žalobkyni dále nárok na zaplacení úroků z prodlení ve shora citované výši. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalované ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.