31 C 367/2019-47 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 19. 9. 2019 se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení, dále kapitalizovaný úrok ve výši 5 680 Kč od 30. 8. 2007 do 5. 6. 2008, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným jako dlužníkem byla dne 30. 8. 2007 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytl původní věřitel žalovanému částku ve výši 12 000 Kč v hotovosti ke dni podpisu smlouvy, když žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 19 680 Kč (12 000 Kč půjčená suma, souhrnný poplatek ve výši 7 680 Kč), a to v 40-ti pravidelných týdenních splátkách po 492 Kč, a to k rukám právního předchůdce žalobce. Žalovaný své závazky řádně a včas nesplnil, smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 40-ti týdnů ode dne podpisu, tedy dne 5. 6. 2008. Žalobce uvedl, že od právního předchůdce obdržel informace o splátkách ze strany žalovaného ve výši 2 000 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na [právnická osoba] [anonymizováno], a to s účinností ke dni 1. 7. 2015, když toto postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 25. 6. 2015. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 postoupil předchozí věřitel pohledávku za žalovaným na žalobce s účinností ke dni 24. 8. 2018, o čemž byl žalovaný přípisem ze dne 11. 9. 2018 vyrozuměn. Od dne postoupení žalovaný neuhradil ničeho. Ke dni postoupení tak představovala dlužná částka 17 680 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 12 000 Kč a dlužného poplatku ve výši 5 680 Kč. 2. Ve věci byl zdejším soudem vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto byl v souladu s ustanovením § 173 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 174a odst. 3 o.s.ř. zrušen. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ustanovení § 115a o.s.ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nevyjádřil, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o.s.ř., jeho souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval. 5. Soud ve věci provedl listinné důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] má soud za prokázané, že tuto uzavřela společnost [právnická osoba] se žalovaným dne 30. 8. 2007, když na základě této smlouvy půjčila žalovanému částku 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 7 680 Kč, tedy celkem částku 19 780 Kč v pravidelných 40-ti týdenních splátkách ve výši 492 Kč, když poslední splátka byla splatná dne 5. 6. 2008. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o půjčce, kde si strany v čl. 1 sjednaly RPSN ve výši 294,1 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 ve spojení s přílohami k těmto smlouvám o postoupení pohledávek má soud za prokázanou aktivní legitimaci žalobce. O postoupení pohledávek byla žalovaná vyrozuměna, a to přípisem ze dne 25. 6. 2015 a 11. 9. 2018. Z upomínky ze dne 3. 9. 2019 má soud za prokázané, že žalobce žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzýval. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná dlužnou částku žalobci neuhradila. 6. Podle § 657 zákona č. 401964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/196 4Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 8. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, když mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Žalovanému byla poskytnuta peněžitá částka ve výši 12 000 Kč, když vedle této částky se žalovaný zavázal vrátit žalobci částku 7 680 Kč, označovanou souborně jako poplatek, celkem tedy částku 19 680 Kč. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvě označený poplatek nepředstavuje nic jiného než úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze předchůdce žalobce jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobce jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům bezúročné půjčky). Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemravnost takto vysokého úroku lze dovodit nejen z výše RPSN, která byla pro tuto půjčku vyjádřena ve výši 294,1 %, ale také při přepočtu v úrokové sazbě ročně. Soud v tomto odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 pod č. j. 25 Co 145/2018, dle kterého je smlouva s takovýmto úrokem absolutně neplatná. Je však evidentní, že žalovaný si zapůjčil finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, kdy z této částky uhradil 2 000 Kč, jak ze samotného tvrzení žalobce obsaženého v žalobě vyplývá, zbývá tedy doplatit částka 10 000 Kč. Tento nárok žalobce je nezbytné posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobce s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné, proto soud žalobě vyhověl jen z části. Jelikož se žalovaný se zaplacením této části dostal do prodlení, vznikl žalobci nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla žalobcem určena ve výši 7,05%, tedy ve výši nižší než by žalobci příslušel dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., (když je na rozhodnutí žalobce, požadovat méně, než mu přísluší) ode dne 9. 7. 2015, tedy ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě ze dne 25. 6. 2015 do zaplacení. V tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy soud žalobci přiznal právo na náhradu nákladů účelně vynaložených podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny za zastoupení účastníka advokátem ve výši 3 x 300 Kč podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis předžalobní výzvy), tří režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř.. Při posuzování výše odměny advokáta a režijních paušálů soud postupoval dle uvedeného ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění vzhledem k tomu, že všechny podmínky pro užití uvedeného ust. § 14b cit. vyhl. byly splněny, tj. řízení ve věci bylo zahájeno návrhem podaným na ustálené vzoru uplatněném opakovaně žalobcem v obdobných věcech, předmětem řízení je částka nepřevyšující 50 000 Kč a žalobci byla náhrada nákladů řízení přiznána. Celkem tak náklady vynaložené v tomto řízení žalobcem činí 2 252 Kč. Žalobce byl úspěšná co do 68% a neúspěšný co do 32 %, přísluší mu tak právo na zaplacení 36 % nákladů řízení, tedy částka 810,72 Kč a proto v této výši byly žalobci přiznány tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Místem plnění byl určen zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. 10. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil pro splnění povinnosti třídenní lhůtu, když neshledal důvody pro jiný postup.